PreromantismusTermínem preromantismus je označován umělecký proud, který vznikl přibližně v polovině 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství a který ohlašoval blížící se romantismus. Protože se orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván sentimentalismem. Znaky preromantismuPreromantismus představuje souhrn různých uměleckých projevů a estetických tendencí v evropských literaturách na předělu mezi klasicismem a romantismem, který vznikl jako výraz nového životního postoje a uměleckého stylu měšťanstva. Tato nastupující sociální třída v něm zdůrazňovala citové hodnoty prostého, nezkaženého člověka (nejen šlechtic, ale i měšťan může prožívat nejušlechtilejší city), čímž vyjadřovala svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. Navíc začalo měšťanstvo na rozdíl od klasicistních uměleckých zásad chápat umění jako prostředek k proměně světa. Preromantismus našel své vyjádření hlavně v literatuře, ve výtvarném umění se příliš neprojevil (zde ještě v Napoleonově době převládá pozdní klasicismus, tzv. empír, jen v architektuře ustupují do pozadí pečlivě střižené francouzské parky a oblíbenými se stávají neupravené parky anglické připomínající divokou přírodní scenérii a vycházející z tehdy módních myšlenek Jeana-Jacquesa Rousseaua o pobytu ve volné a nespoutané přírodě). Jako literárněvědní pojem se ale preromantismus objevil až v roce 1924, kdy jej začal prosazovat francouzský literární vědec Paul Van Tieghem (1871–1948), přičemž dodnes nedošlo k jeho všeobecnému přijetí. Paul Van Tieghem označil za preromantiky takové autory, kteří byli dříve považováni za klasicisty nebo osvícence, ale v jejich tvorbě se začal objevovat zvýšený zájem o přírodu a city. Protože jde o dodatečně vytvořený pojem, nemohl se žádný z autorů, řazených k preromantikům, k tomuto proudu za svého života hlásit. Preromantičtí spisovatelé zdůrazňují oproti rokokové konvenční galantnosti a rozumářské tradici opravdovost citu, hloubku vášně, prožitek srdce a právo každého člověka na plný, neomezovaný citový život. Cit není jimi vnímán jako chaotická síla, nýbrž je pro ně zdrojem morálních hodnot, a proto nemusí být regulován rozumem. Za silný inspirační zdroj je považována lidová poezie, horlivě sbíraná a napodobovaná. Rozvíjí se vztah k přírodě (příroda není komplikovaným strojem řídícím se přesnými zákony, nedá se plně ovládnout, ale naopak je tajemná, nevyzpytatelná, mnohotvárná a vzbuzuje úžas), k fantazii i k dávnověku. Ideální kulisou pro jejich díla je proto přírodní svět neporušený civilizací. Častými motivy jsou pochmurná opuštěná jezera, hřbitovy a hrobky (anglická hřbitovní škola), noční scenérie a měsíční svit, trosky hradů, symbol mnicha, poustevníka, vězně nebo poutníka. Mnohdy literatura tohoto období utíká od soudobé civilizace do vzdálené minulosti (hlavně do pohanského a křesťanského dávnověku) nebo do exotického prostředí dalekých, především orientálních krajů. Preromantický básník se často stylizuje do postoje barda, mluvčího národního kolektivu, jindy se opět skrývá do anonymity lidového pěvce, nebo také vystupuje v roli věštce a proroka. Jeho nejtypičtějšími znaky je smysl pro velikost, vznešenost, původnost, starobylost, obdiv pro lid a jeho duchovní kulturu. Preromantismus soustředil pozornost na autentické projevy národní kultury, a to nejen lidové slovesnosti, ale i starých literárních památek. Pokud se v některých národních literaturách takovýchto starobylých rukopisů nedostávalo, vlastenecky smýšlející nadšenci činili pokusy zaplnit tyto mezery literárními podvrhy. V Anglii tak byly „nalezeny“ Ossianovy zpěvy (1761–1765), které mladý skotský učitel James Macpherson vydával za překlady básní skotského barda ze 3. století, v Rusku bylo objeveno Slovo o pluku Igorově (Слово о полку Игореве), které podle oficiální verze vzniklo ve 12. století, ale které je mnohými rovněž považováno za podvrh. V Čechách došlo roku (1817) k vytvoření Rukopisu královédvorského (údajně ze 13. století) a zelenohorského (údajně z 9. století), za jejichž autory jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda. Odklon preromantismu od klasicismu není však zcela radikální, proto v něm můžeme vystopovat některé klasicistické prvky, zejména zálibu pro antické autory. I zde je však zásadní rozdíl: zatímco klasicisté oceňovali vyrovnanost římské literatury (Vergilius), preromantikům je bližší Homér a starověká řecká kultura vůbec, v níž spatřují výraz národního ducha. Mnohé obrazy a scenérie preromantiků se postupem doby staly až schematickými uměleckými prostředky (černý nebo kolportážní román), jiné přešly do poezie romantismu, kde se plně rozvinuly. Preromantismus v národních literaturáchAnglická literaturaAnglie je považována za místo zrodu preromantismu, jehož významnými představiteli jsou básníci
Z anglických preromantických prozaiků a dramatiků jsou nejznámější:
K preromantikům dále patří také tzv. jezerní básníci, z nichž ovšem dva nejproslulejší, Samuel Taylor Coleridge (1772–1834) a William Wordsworth (1770–1850), jsou již považovaní za členy první generace anglických romantiků. Francouzská literaturaNejvýznamnějším představitelem francouzského preromantismu je Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), který vycházel z toho, že lidská povaha je dobrá, není-li nakažena civilizací, a žádal proto návrat k přírodě. Své myšlenky zachytil např. v milostném románu v dopisech Julie aneb Nová Heloisa (1761, Julie, ou la nouvelle Héloïse), v pedagogickém románu o přirozeném rozvoji člověka Emil aneb O výchově (1762, Émile ou de l'éducation), ve filozofickém pojednání O společenské smlouvě (1762, Du contrat social ou principes du droit politique) nebo ve svém posmrtně vydaném autobiografickém Vyznání (1781–1788, Confessions). K významným představitelům patří Antoine François Prévost (1697–1763), autor románu Manon Lescaut (1731, Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut), v němž odhaluje peníze jako osudovou protisílu lásky, Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre (1737–1814) známý především svým sentimentálním románem Paul a Virginie (1787, Paul et Virginie), Madame de Staël (1766–1817), nadšená propagátorka rané německé romantiky, a básník André Chénier (1762–1794). Další prozaici zobrazovali ve svých dílech rozporuplné hrdiny, kterými silně ovlivnili nastupující romantickou generaci. Patří k nim především:
Německá literaturaJako první v Německu vystoupil s kritikou klasicismu básník, svobodný novinář a myslitel Gotthold Ephraim Lessing (1729–1781). Jako kritik a dramaturg prvního německého národního divadla v Hamburku bojoval proti napodobování francouzského klasicismu, který již podle něho nevyhovoval potřebám emancipačního boje měšťanské třídy. Na Lessinga navázal průkopník nové preromantické estetiky filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803), zamýšlející se nad otázkami národní individuality, národní kultury a vztahu k lidstvu. Úsilí o vyjádření nových životních pocitů a o zachycení problémů nově se formujícího měšťanského světa nalezlo pak nejvýznamnější umělecký výraz v hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Šlo o skupinu mladých umělců vedených Johannem Wolfgangem Goethem (1749–1832), kteří pojali uměleckou tvorbu jako výraz umělcovy osobnosti, jeho citů a temperamentu a neuznávali žádná závazná pravidla, jimiž by se měl tento výraz řídit. Jako Herder byli i oni přitahováni příkladem anglické literatury, v níž jim William Shakespeare představoval ideál živelné tvůrčí svobody. Hlavní formou tvorby básníků tohoto období bylo proto drama jako útvar umožňující stavět ostře charakterizované a individualizované postavy do vyhraněných a zpravidla tragických konfliktů. Jde o raná dramata Goethova (zejména o tragédie Götz von Berlichingen z roku 1773 a Torquato Tasso z let 1780 až 1790) a Schillerova a dále např. o hry Jakoba M. Lenze (1751–1792) a Friedricha M. Klingera (1752–1831), podle jehož hry Sturm und Drang (1776, Bouře a vzdor), dostalo celé hnutí svůj název. V poezii se básníci hnutí Sturm und Drang přikláněli k volné tradici lidové tvorby, zejména písňové a baladické – např. balady Goethovy a Schillerovy nebo Lenora (1773, Lenore) Gottfrieda Augusta Bürgera (1747–1794). Nejmenšího významu dosáhlo hnutí Sturm und Drang na poli prózy, z níž vynikl pouze Goethův sentimentální román Utrpení mladého Werthera (1774, Die Leiden des jungen Werthers) a Bürgerův fantastický cestopis s pohádkovými motivy Baron Prášil (1786, Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande: Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen). Mimo hnutí stál tzv. básník hrůzy Christian Heinrich Spiess (1755–1799) původem německý ale v Čechách naturalizovaný pokračovatel anglického gotického románu . Hnutí Sturm und Drang končí nástupem tzv. německé klasiky, která představuje vyvrcholení německého preromantismu. Jde o zralá díla Johanna Wofganga Goetha, tj. především dvoudílný výchovný román Viléma Meistera léta učednická (1796, Wilhelm Meisters Lehrjahre) a Viléma Meistera léta tovaryšská (1821, Wilhelm Meisters Wanderjahre), psychologický román Spříznění volbou (1809, Die Wahlverwandtschaften) a zejména dvoudílná filozofická báseň v dramatické formě Faust (první díl 1806, druhý díl 1832), a básníka a dramatika Friedricha Schillera (1759–1805), mimo jiné autora básně Óda na radost (1785, An die Freude) a dramat Loupežníci (1781, Die Räuber), Úklady a láska (1784, Kabale und Liebe), Don Carlos (1787), Valdštejn (1799, Wallenstein, trilogie), Messinská nevěsta (1803, Die Braut von Messina), Vilém Tell (1804, Wilhelm Tell) a dalších. Kromě Goetha a Schillera se mezi autory německé klasiky řadí také Christoph Martin Wieland (1733–1813), autor rozsáhlého veršovaného eposu Oberon (1780), satirického díla Příběh Abdéřanů (1781, Geschichte der Abderitwen) a vývojového románu Osudy Agathonovy (1794, Geschicte des Agathon).
Ruská literaturaV ruské literatuře je možno za autory, kteří připravili přechod od klasicismu k romantismu považovat básníka Gavrilu Romanoviče Děržavina (1743–1816), který obohatil básnický jazyk o prvky lidové řeči, dramatika Denise Ivanoviče Fonvizina (1744–1792), který ve svých sociálně satirických komediích Brigadýr (1769, Бригадир) a Výrostek (1782 Недоросль) odsoudil nevolnictví a primitivnost venkovské šlechty, prozaika a sociálního kritika Alexandra Nikolajeviče Radiščeva (1749–1802), autora knihy Cesta z Petrohradu do Moskvy (1790, Путешествие из Петербурга в Москву) s drastickými obrazy ponižování nevolníků, autora bajek Ivana Andrajeviče Krylova (1769–1844), básníka a politika Ivana Ivanoviče Dmitrijeva (1760–1837), spisovatele, novináře a vydavatele Nikolaje Ivanoviče Novikova (1744–1818), dramatika Vladislava Alexandroviče Ozerova (1769–1816) a konečně spisovatele a historika Nikolaje Michajloviče Karamzina (1766–1826), tvůrce sentimentálních povídek, cestopisu Listy ruského cestovatele (1791, Письма русского путешественника), napsaného ve Sternově duchu, a rozsáhlých Dějin Říše ruské (1816–1829, История государства Российского), ve kterých zpracoval ruské dějiny do počátku 17. století.
Polská literaturaVznik preromantismu v Polsku je spojen se jménem představitele polského osvícenství, jazykovědce a mecenáše umění, knížete Adama Kazimierze Czartoryskáho (1733–1823), z jehož sídla v Puławách se stalo významné kulturní centrum. Přímo zde v určité etapě svého života působili básník Franciszek Karpiński (1741–1825), první a hlavní představitel polského preromantismu, který do polské poezie vnesl svět prostého člověka s touhou po svobodě, rousseaovskou nechuť k městu, oslavu venkovského způsobu života a inspiraci lidovou písní, básník, dramatik a překladatel Franciszek Dionizy Kniaźnin (1750–1807) a básník, dramatik a romanopisec Julian Ursyn Niemcewicz (1757–1841). Pulavskéu dvoru byii velmi blízcí osobním stykem katolický kněz a básník Franciszek Zabłocki (1752–1821) a primas Polského království a básník Jan Paweł Woronicz (1757–1829). Z dalších autorů lze jmenovat jednoho z nejoriginálnějších spisovatelů své doby, polského vědce, literáta, cestovatele a politika Jana Potockého (1761–1815), známého dnes především jako autora původně francouzsky napsaného románu Rukopis nalezený v Zaragoze (Le Manuscrit trouvé à Saragosse, polsky Rękopis znaleziony w Saragossie), který poprvé vyšel v celku až v roce 1847 v polském překladu v Lipsku a ve kterém Potocki jako první zpracoval upírské téma v beletrii. Jde o velmi zvláštní dílo vystavěné podle vzoru Pohádek tisíce a jedné noci, kdy základní rámcový příběh je prokládán jinými, v nichž jsou vloženy ještě další a v nich zase jiné. V těchto epizodách se pak střídají různé druhy výpravné prózy s rytířskými, dobrodružnými, fantastickými i komickými náměty.
Maďarská literaturaNejvětší vliv na maďarskou literaturu konce 18. a začátku 19. století měl organizátor maďarského literárního života a jeho ústřední postava, spisovatel, překladatel a představitel hnutí za obnovu maďarštiny Ferenc Kazinczy (1759–1831). Byl sice stoupenec klasicismu a racionalismu, ale svou překladatelskou činností přinášel do Uher díla preromantických autorů. Přeložil mimo jiné Lessinga, Herdera, Wielanda, Goethea, Rousseaua nebo Sterna. Z tohoto podhoubí vyrostli průkopníci maďarského preromantismu, básníci Pál Ányos (1756–1784), László Szentjóbi Szabó (1767–1795) a Gábor Dayka (1769–1796). Za nejvýznamnějšího představitele maďarské sentimentální prózy je pak považován József Kármán (1769–1795), autor románu v dopisech Fannin odkaz (1794–1795, Fanni hagyományai).
Španělská literaturaPočátky preromantismu ve španělské literatuře je možno najít již v tzv. salamanské škole, skupiny básníků soustředěných kolem Univerzity v Salamance, jejímž vrcholným představitelem byl Juan Meléndez Valdés (1754–1817). Jejich počínající preromantické cítění však neznamená roztržku s klasicismem. Jejich díla jsou formou klasicistní, objevují se však v nich individualistické postoje, zdůrazňování citu a přírody jako místa, kde se může člověk osvobodit od městských konvencí a předsudků. Na salamanskou školu měli velký vliv básníci a dramatici Gaspar Melchor de Jovellanos (1744–1811), jehož meditativní básně jsou poznamenány mírným sentimentalismem a melancholii, a José Cadalso (1741–1852), autor sbírky Truchlivé noci (Noches lúgubres) napsané po smrti jeho mladé milenky roku 1771, které se vyznačují tak hlubokou melancholií a rozbouřenou vášnivostí, že je lze považovat již za romantické dílo. Na Valdése, Cadalse a Jovellanose pak navázala nová generace básníků, kterým přestaly vyhovovat přísné klasicistní formy:
Česká literaturaV českém prostředí odpovídá preromantismus první fázi českého národního obrození, která spočívala zejména v národním sebeuvědomění a ve snaze navázat na kulturní hodnoty, které tu již v minulosti byly vytvořeny. Vůdčí osobností široce založeného buditelského hnutí se stal Josef Jungmann (1773–1847), autor monumentálního pětidílného Slovníku česko–německého (1834–1839), který navázal na představitele osvícenské vědy Josefa Dobrovského (1753–1829), jenž svým dílem vytvořil předpoklady pro rozvoj novodobé češtiny. Z autorů tohoto období je možno jmenovat dramatika Václava Tháma (1765 – okolo 1816), básníky Šebestiána Hněvkovského (1770–1847) a především představitele myšlenky slovanské vzájemnosti Jána Kollára (1793–1852), kterému se v jeho díle Slávy dcera (1824) podařilo dokonale skloubit osobní prožitky s nadosobními ideály. Do tohoto proudu se zařadil i František Ladislav Čelakovský (1799–1852), jenž byl předním reprezentantem literatury, která sbližovala poezii s lidovou slovesností, např. Slovanské národní písně (1822–1827), Ohlas písní ruských (1829), Ohlas písní českých (1839) nebo Mudrosloví národu slovanského v příslovích (1852). Mezi významné představitele českého preromantismu patří i Josef Linda (1789–1834) a Václav Hanka (1791–1861), kteří jsou považování za padělatele Rukopisů. Zvláštní místo v literatuře českého národního obrození zaujímají tzv. knížky lidového čtení (což je pojmenování pro zábavnou četbu, hlavně pro různé dobrodružné, hrůzostrašné sentimentální příběhy, v nichž děj probíhá bez úvah a bez motivace a končí šťastným rozuzlením na způsob pohádky), které vydával pro nejširší lidové vrstvy od roku 1790 ve svém nakladatelství Česká expedice Václav Matěj Kramerius (1753–1808).
Slovenská literaturaV slovenském prostředí se preromantismus projevuje pouze jako tendence v rámci klasicismu a souvisí rovněž se snahou o kodifikaci slovenštiny jako spisovného jazyka v rámci rané fáze slovenského národního obrození. Velkou úlohu v tomto procesu sehrály rovněž překlady německé a francouzské literatury. Již v letech 1784–1785 vydal katolický kněz Jozef Ignác Bajza (1755–1836) první román ve slovenštině René mládenca príhody a skúsenosti. Jde o sentimentální dobrodružný příběh napsaný v jazyce, který si jeho autor sám vytvořil na základě západoslovenského nářečí a se kterým se dostal do sporu s představiteli pozdějších snah o vytvoření spisovné slovenštiny, především s okruhem vytvořeným kolem katolického kněze Antona Bernoláka (1762–1813), tvůrce tzv. bernolákovštiny založené rovněž na západoslovenském nářečí. Z děl, napsaných v bernolákovské slovenštině. ve kterých se projevují preromantické tendence, lze jmenovat především Selanky Jána Hollého (1785–1849) Další skupina autorů prosazovala jako spisovný slovenský jazyk biblickou češtinu. Kromě představitele myšlenky slovanské vzájemnosti Jána Kollára, zmíněného v kontextu českého preromantismu, k nim patřil především
Na tyto snahy o vytvoření spisovné slovenštiny pak úspěšně navázala skupina romantických autorů s dominantní postavou Ľudovíta Štúra (1815–1856). Ostatní evropské literaturyDánská literatura
Estonská literatura
Italská literatura
Švédská literatura
Portugalská literatura
Literatura
|