Istrijština

Istrijština nebo istrorománština (italsky istrioto, istroromanzo, starší aj: istriano^[1]) je románský jazyk resp. dialekt, kterým dnes už hovoří jen několik stovek osob na jihozápadním pobřeží Istrie v Chorvatsku, a to v sídlech Rovinj, Bale, Galižana. Vodnjan a donedávna i v obcích Fažana a Šišan. Dnes je jazyk silně ovlivněný „istrobenátštinou“ a chorvatštinou.^[2][3]

Název jazyka v istrijštině neexistuje, označuje se jen prostřednictvím názvů jednotlivých sídel, v kterých jazycích hovořila, teda rovignese, vallese, gallesanese, bumbaro, fasanese a sissanese.^[4]

Istrijština je odlišná od dvou dalších románských nářečí/jazyků, kterými se hovoří na Istrii, jimiž jsou „istrobenátština“ (tj. istrijské nářečí patřící pod benátské nářečí italštiny) a istrorumunština (románský jazyk, řazený někdy k nářečím rumunštiny). Pokud by se benátská nářečí klasifikovala jako samostatný románský jazyk, byla by v takovém případě „istrobenátština“ nářečím benátského jazyka a ne italštiny.^[5][6][7]

Klasifikace istrijštiny je sporná. Klasifikuje se jako:^{[8][9][1][10]}

• nářečí benátského nářečí italštiny patriace mezi severní nářečí italštiny (resp. nářečí samostatného benátského jazyka) nebo
• nářečí patrice mezi severní nářečí italštiny (popř. benátských nářečích a galoitalických nářečích) nebo
• románský jazyk příbuzný s italštinou (spolu patřila mezi tzv. italodalmatské románské jazyky) nebo
• románský jazyk příbuzný s (už vymřelou) dalmatštinou (spolu tvoří tzv. ilyrsko-románské jazyky) nebo
• románský jazyk příbuzný s furlanštinou (spolu patří mezi tzv. rétorománské jazyky) nebo
• románský jazyk původně příbuzný s furlanštinou i dalmatštinou (všechny tyto tři dnešní jazyky tvořily původně jeden jazyk), který byl (zhruba od 10. stol.) silně ovlivněný benátštinou
• zcela zvláštní románský jazyk

Otčenáš (modlitba Páně):

Pàro nòstro, ca tu se intel cèl,

santifica si el te nom,

vèngi el te regno,

si fàto la te volentà,

cume in cèl e cusì ancje in tèrra.

Duote oggi

'l nòstro pan cotidium,

e regetà a noi i nostre dèbeti,

cume noi 'l remaèttiemo

ai nostre dèbetur,

e non indòusi in tentasiogno,

ma delibragne dal mal. Amen.

• [1]