Schwarzenberská hrobka je pohřebiště šlechtického rodu Schwarzenbergů v zahradě bývalého kapucínského kláštera v Murau ve Štýrsku v jižním Rakousku. Byla postavena v roce 1950 jako náhrada za rodové hrobky v Domaníně a v Orlíku nad Vltavou, protože po druhé světové válce se příslušníci primogenitury nesměli do Československa vrátit a příslušníci sekundogenitury po komunistickém puči v roce 1948 z Československa odešli. Hrobka ve své podstatě navazuje na pohřby Schwarzenbergů v kryptě pod Loretánskou kaplí v nedalekém kostele Nejsvětější Trojice.
Kapucínský klášter s kostelem Nejsvětější Trojice založil Jiří Ludvík ze Schwarzenbergu, základní kámen byl položen v roce 1645.[pozn. 1] Kostel byl vysvěcen teprve po Schwarzenbergově smrti v roce 1648.[1] Loretánská kaple byla zřízena v roce 1679 na přání Jana Adolfa I. ze Schwarzenbergu.[3]
V klášterní kapucínské zahradě se na sever od kostela od roku 1950[4] nachází nová schwarzenberská hrobka.[3][pozn. 2] Jedná se o vyvýšenou arkádovou lodžii o pěti obloucích, přičemž prostřední oblouk je vyšší a nad ním je původní schwarzenberský erb. Ve střední části, do které vede nízké schodiště o třech stupních, je na severní straně upevněn velký krucifix. Na ostatních vnitřních severních stěnách jsou náhrobní desky. V podlaze jsou po stranách dva a dva vstupy do podzemní hrobky, které jsou zakryty velkými kamennými deskami. Vpravo je ve stejné úrovni další vchod do hrobky, ten ovšem není zastřešený.
Seznam pohřbených
Seznam vychází z nápisů na náhrobních deskách, které se objevily v pořadu České televize Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde! (2010, režie Břetislav Rychlík) a z dalších přehledů.[5][6]
V tabulkách jsou uvedeny základní informace o pohřbených.[7][8][9][10] Fialově jsou vyznačeni příslušníci rodu Schwarzenbergů, žlutě manželky, pokud zde byly pohřbeny. Červeně jsou zvýrazněni příslušníci primogenitury, modře sekundogenitury. Zeleně jsou vyznačeny osoby, jejichž ostatky byly po Sametové revoluci převezeny do České republiky. Zvláštní číslování mají osoby pohřbené v kostele bývalého kapucínského kláštera. Generace jsou počítány od Erkingera ze Schwarzenbergu (1362–1437), který byl v roce 1429 povýšen do stavu svobodných pánů. U manželek je generace v závorce a týká se generace manžela. Děti jsou vypsány v poznámce u matky, avšak pokud byla matka pohřbena jinde, jsou děti uvedeny v poznámce u otce.
Seznam pohřbených chronologicky podle úmrtí (výběr)
Byl pohřben provizorně 2. 3. 1950 v Bordigheře a později převezen do hrobky v Murau.[15] Slavnostní requiem se konalo 4. 3. ve farním kostele sv. Karla Boromejského ve Vídni a zádušní mše se sloužily ve všech patronátních kostelech.[15]
10. kníže ze Schwarzenbergu, 15. krumlovský vévoda (1938–1950), JUDr., československý nadporučík v záloze.[11] Majitel českých statků (spravoval od roku 1923) a Murau ve Štýrsku.[11] V roce 1940 adoptoval bratrance Jindřicha (č. 6).
30. 11. 1946 Kirchdorf: Eleonore zu Stolberg-Stolberg (č. 15)
16. krumlovský vévoda (1950–1965), JUDr., státní úředník, čestný rytíř Maltézského řádu.[16] Adoptován knížetem Adolfem 7. 8. 1940. V roce 1960 adoptoval Karla Schwarzenberga (1937–2023) z orlické větve.[16]
18. 6. 1965 Vídeň
Marie Anna z Löwenstein-Wertheim-Rosenbergu 28. 9. 1873 Kleinheubach – 27. 6. 1936 Vídeň
Kníže a 7. hlava sekundogenitury (1914–1986), PhDr., heraldik, podporučík v záloze, rytíř Řádu zlatého rouna (1960), obedienční bailli a velkokříž Maltézského řádu, velkopřevor Českého velkopřevorství řádu sv. Lazara (1937–1986), komtur bavorského řádu sv. Jiří, majitel majorátu Orlík.[21]
Regina Reuss zu Köstritz 4. 4. 1886 – 31. 1. 1980 Katsch an der Mur, Štýrsko
Nápisy na náhrobních deskách
Náhrobní desky se objevily v pořadu České televize Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde!. Nápisy nemusí být kompletní, později mohli přibýt další zemřelí.
vpravo
zcela vpravo
THERESE FÜRSTIN ZU SCHWARZENBERG
GEB. GRÄFIN VON TRAUTTMANSDORFF-
WEINSBERG / GEB. 9. II. 1870 / GEST. 12 VIII. 1945
+
FELIX PRINZ ZU SCHWARZENBERG
GEB. 8. VI. 1867 / GEST. 18. XI. 1946
+
ADOLF FÜRST ZU SCHWARZENBERG
GEB. 18. VIII. 1890 / GEST. 27. II. 1950
+
GEORG PRINZ ZU SCHWARZENBERG
GEB. 27. VII. 1870 / GEST. 20. V. 1952
+
ANNA PRINZESSIN ZU SCHWARZENBERG
GEB. 23. IX. 1897 / GEST. 11. I. 1954
+
HEINRICH PRINZ ZU SCHWARZENBERG
GEB. 29. I. 1903 / GEST. 18. VI. 1965
+
HILDA PRINZESSIN ZU SCHWARZENBERG
PRINZESSIN VON LUXEMBURG UND
NASSAU / GEB. 15. II. 1897 / GEST. 8. IX. 1979
+
JOHANNES PRINZ ZU SCHWARZENBERG
GEB. 31. I. 1903 / GEST. 26. V. 1978
+
KATHLEEN PRINZESSIN ZU SCHWARZENBERG
GEB. VICOMTESSE VON SPOELBERCH
GEB. 19. V. 1905 / GEST. 26. V. 1978
+
JOSEPH FÜRST ZU SCHWARZENBERG
GEB. 3. I. 1900 / GEST. 25. X. 1979
+
ELEONORE PRINZESSIN ZU SCHWARZENBERG
GEB. 1. IV. 1904 / GEST. 15. VII. 1984
+
KARL FÜRST ZU SCHWARZENBERG
GEB. 5. VII. 1911 / GEST. 9. IV. 1986
+
ANTONIE FÜRSTIN ZU SCHWARZENBERG
PRINZESSIN ZU FÜRSTENBERG
GEB. 12. I. 1905 / GEST. 24. XII. 1988
+
Pohřbení v kostele Nejsvětější Trojice
Ve schwarzenberské hrobce pod Loretánskou kaplí bývalého kapucínského kostela byli pohřbeni další čtyři příslušníci rodu Schwarzenbergů.[2]
8. 10. 1557: Hans Jakob von Thannhausen † 23. 9. 1560
Jako protestantce jí nebylo umožněno být pohřbena ve farním kostele, proto byla 29. 1. 1624 pochována u severní zdi protestantského kostela (původně špitálního kostela sv. Alžběty) v Murau. V roce 1873 byla její hrobka a ostatky přesunuty do kapucínského kostela.[23]
V roce 1574 koupila od Liechtensteinů panství Murau. Protestantka (stejně jako její třetí a čtvrtý manžel). Zemřela ve věku 88 let. V prvním manželství se narodily dvě dcery, které však zemřely mladé:
1. Alžběta, provd. Kollnitzová a poté Auerspergová († po 1598)[pozn. 5]
2. Barbora († 1578)
Poslední dvě manželství byla uzavřena místo adopce. V době jejího posledního sňatku jí bylo 82 let a Jiřímu Ludvíkovi ze Schwarzenbergu 31 let.[23]
První manžel byl pochován v dominikánském kostele ve Friesachu, druhý ve farním kostele v Murau. Epitaf třetího manžela se nachází v na severní straně kaple sv. Josefa v městském kostele sv. Egidia v Klagenfurtu. Přestože byl čtvrtý manžel protestant, podařilo se Anně prosadit, aby byl pochován v Liechtensteinské hrobce ve farním kostele v Murau.[23]
Hrobka Anny Neumannové z Wasserleonburgu z různě barevného mramoru s pozlaceným nápisem byla zhotovena v roce 1624 klagenfurtským sochařem Philibertem Pacobellem. Zdobí ji erby Neumannů a šesti Anniných manželů. V roce 1859 byl hrob z rozpadajícího se kostela vybourán a v roce 1873 převezen ke vchodu do Loretánské kaple kapucínského kostela.[2][23]
V textu na náhrobku Anny je několik ligatur (spojených dvouznaků).
vpravo od vchodu
vlevo od vchodu
ANNA COMITISSA A SCHWARZENPERG GENERE
NAΙΜΑΝΙΝ AD WASSERLEONBVRG. NATA A[NN]O 1535
DIE 25 NOVEM: CVM VIXISSET ANNOS 88. DIES
23 SEXQ ILLVSTRIBVS ET GENEROSIS DOMINIS
NVPSISSET: VT DOMINO IOANNI IACOBO A THAN
„HAVSEN A[NN]O [1]557 DOMINO CHRISTOPHORO A LICTEN
„STEIN A[NN]O [1]566 DOMINO LVDOVICO VNGNADEN A[NN]O [1]582
DOMINO CAROLO A TEVFFENPACH A[NN]O [1]536 ILLVS
„TRI COMITI FERDINANDO AB ORTENBVRG A[NN]O 1611
ILLVSTRI COMITI A SCHWARCENPERG GEORGIO
LVDOVICO A[NN]O [1]617 MORTVA EST A[NN]O [1]623 DIE 18.
DECEMB: HICQ SEPVLTA IACET. REQVIESCAT IN PACE.
IN CRYPTA HUIUS ECCLESIAE EX ILLUSTRI
FAMILIA COMITUM IN SCHWARZENBERG
SEPULTI SUNT:
GEORGIUS LUCOVICUS, FUNDATOR HUIUS MONASTERII.
(† 16 22/7 46),
UXOR EIUS SECUNDA MARIA ELISABETHA ORIUNDA
AB ILLUSTRI FAMILIA COMITUM IN SULZ († 16 12/12 51),
ET JOHANNES LEOPOLDUS PHILIPPUS,
FILIUS JOHANNI ADOLPHI. († 16 13/8 47).
R. I. P.
Příbuzenské vztahy pohřbených
Následující schémata znázorňují příbuzenské vztahy. Červeně orámovaní byli pohřbeni v hrobce, arabské číslice odpovídají pořadí úmrtí podle předchozích tabulek. Římské číslice představují pořadí manželky nebo manžela, pokud se některý příslušník oženil nebo příslušnice vdala více než jednou. Tučně jsou vyznačena knížata ze Schwarzenbergu. Vzhledem k účelu schématu se nejedná o kompletní rodokmen.
Primogenitura
Modře je vyznačen Edmund Černov, který zemřel na moři. Zeleně je vyznačena Elisabeth von Pezold, ultima familiae hlubocko-krumlovské primogenitury. Osmnáctá generace je ve dvou řádcích.
František Karel II. Liebsteinský z Kolowrat 1684–1753
Odkazy
Poznámky
↑V roce 1968 byl klášter zrušen.[1] V prostorách bývalého kláštera se nachází Murauské muzeum řemesel (Murauer Handwerksmuseum).[2]
↑Pavel Juřík se mylně domnívá, že se jedná pouze o jednu hrobku uvnitř kostela.[4]
↑Karl Erkinger Schwarzenberg (* 8. 4. 1933 Vídeň) se poprvé oženil v roce 1962 v Athénách s Elisabeth Constantinides (* 1943), rozvedli se v roce 1975. Narodily se jim tři děti: 1. Johannes (* 1963), 2. Anna Gabriella (* 1964), 3. Alexander Konstantin (* 1971). Podruhé se oženil v San Cascianu v Toskánsku s Claudiou Brandis (* 1949). Narodily se jim dvě děti: 4. Gaia Maria (* 1978) a 5. Ida Letizia (* 1980).[18]
↑Elisabeth von Pezold je ultima familiae krumlovské primogenitury. Narodilo se jí sedm dětí: 1. Anna (* 1971), 2. Heinrich (* 1972), 3. Juliane (* 1974), 4. Georg Philipp (* 1975), 5. Felix (* 1978), 6. Johann (* 1978) a 7. Adam (* 1982).
↑V roce 1576 se Annina dcera Alžběta provdala za korutanského svobodného pána Leonarda z Kollnitzu († 1587), který zastával úřad číšníka u arcivévody Vnitřního Rakouska Karla. Podruhé se v roce 1589 provdala za Kryštofa svobodného pána z Auerspergu († 1592).[23]
↑ abDas Kapuzinerkloster Murau und seine Bibliothek [online]. Provinzbibliothek der Kapuzinerprovinz Österreich-Südtirol Innsbruck [cit. 2023-11-23]. Dostupné online. (německy)
↑ abcDas Museum [online]. Murauer Handwerksmuseum [cit. 2023-11-23]. Dostupné online.
↑ abDie Kapuzinerkirche: Die Kirche der Schwarzenberger [online]. Murau BotschafterInnen [cit. 2023-11-23]. Dostupné online. (německy)
↑ abJUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Rožmberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Buquoyové v jižních Čechách. Praha: Libri, 2008. 443 s. ISBN978-80-7277-359-6. S. 348.
↑GRUBHOFFER, Václav. Nemoci, smrt a pohřby v životních strategiích Schwarzenbergů (1732–1914). České Budějovice, 2013 [cit. 2023-11-27]. 371 s. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce Václav Bůžek. s. 223–224. Dostupné online.