První autobus (tehdy ještě pod názvem omnibus) se spalovacím motorem představil Karl Benz v roce 1895, do pravidelného linkového provozu se dostal v říjnu roku 1899 v Londýně.[1] Tehdy se jednalo o velmi nespolehlivá vozidla, navíc pro velmi omezený počet cestujících (okolo 10-20 osob). Vývoj však šel rychle dopředu a okolo roku 1930 již autobusy uvezly až 50 lidí a byly poháněny různými palivy – na svítiplyn,[2] na naftu, na dřevoplyn atp. Hlavní rozvoj autobusové dopravy však nastal až krátce po 2. světové válce, když byla rozšířena infrastruktura pro automobilovou dopravu (zlevnil benzín a nafta, byly kvalitnější silnice apod.). Ve druhé polovině 20. století autobusy postupně převládly v městské hromadné dopravě a doplnily tak tramvaje na linkách nevyžadujících vysoké přepravní kapacity. Na rozdíl od nich jsou totiž manévrovatelnější, levnější, jednodušší a mají velmi nízké náklady na budování linek, takže si veřejnou dopravu autobusy mohou dovolit i některá menší města.
Termín „autobus“
Pro autobus se původně používal stejný termín jako pro dřívější koněspřežný prostředek nekolejové hromadné dopravy, tedy omnibus. Pro odlišení se začalo používat označení automobilní omnibus, z čehož pak zkrácením vznikl současný termín autobus.[1]
Technické požadavky
Autobusy musí vyhovovat zkoušce stability, nesmí v něm být použity hořlavé a nasákavé materiály, elektroinstalace musí být odolná vůči teplotě i vlhkosti, každý autobus musí mít nejméně dvoje dveře (jedny mohou být nouzové). Maximální výška schůdku je 340 mm pro autobusy určené i pro přepravu stojících cestujících (třídy I a A) a 380 mm pro ostatní třídy (II, III a B). Bezpečnostní pásy na všech sedadlech musí mít autobusy tříd III a B schvalované v České republice od 1. dubna 2004.[3]
Obecně není zakázána přeprava stojících cestujících na dálnicích, dálnice mohou používat i autobusy městského provedení se stojícími cestujícími a v některých případech je po dálnici vedena i linková doprava autobusy městského provedení. Zákaz přepravy stojících cestujících může však být dán podmínkami provozu konkrétního typu vozidla.
Rozdělení autobusů
Oficiální dělení v Evropě
Kategorie vozidel v EU definuje rámcová směrnice 2007/46/ES (jež nahrazuje dřívější 70/156/EHS) v příloze II. Vozidla M = Motorová vozidla s nejméně čtyřmi koly konstruovaná a vyrobená pro dopravu osob. M1 = nejvýše osm sedadel kromě sedadla řidiče. M2 = více než osm sedadel kromě sedadla řidiče a s maximální hmotností nepřevyšující 5 tun. M3 = více než osm sedadel kromě sedadla řidiče a s maximální hmotností vyšší než 5 tun. (Nákladní vozidla N se dle téže směrnice dělí dle maximální hmotnosti na N1 nepřevyšující 3.5t; dále N2 nepřevyšující 12t a N3 vyšší než 12t)
Směrnice dále vymezuje třídy podle počtu přepravovaných osob. Autobusy pro přepravu nejvýše 22 cestujících jsou rozděleny do třídy B (pouze pro sedící cestující) a třídy A (pro přepravu sedících i stojících cestujících). Autobusy pro více než 22 cestujících jsou rozděleny do třídy III (výhradně pro sedící cestující, pro dálkové linky), třídy II (určený pro sedící cestující, avšak umožňující i přepravu stojících, zejména pro meziměstskou dopravu) a třídy I (pro sedící i stojící cestující, především pro MHD).[3]
Za nízkopodlažní se považuje autobus, v němž nejméně 35 % plochy pro stojící cestující je dosažitelných ze země jediným stupněm, přičemž je stanovena maximální výška schůdku.[3]
Směrnici EHS z roku 1970 nahradila směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/46/EHS, kterou se stanoví rámec pro typové schvalování motorových vozidel, jejich přípojných vozidel, systémů, komponent a samostatných technických jednotek pro tato vozidla. I v nové směrnici je terminologie kategorií a typů vozidel zastaralá, směrnice z roku 2007 odkazuje na názvoslovnou normu ISO 3833 z roku 1977.
Neoficiální dělení podle velikosti a kapacity
Obsaditelnost autobusů se udává ve formátu X+1, kde X označuje počet míst pro cestující a +1 je místo pro řidiče.
Často užívaná neoficiální terminologie není ustálená, takže zejména vymezení mikrobusů, minibusů, midibusů nebo metrobusů se může v různých zemích a různých zdrojích podstatně lišit (například midibusy jsou někdy považovány za podskupinu minibusů, autobusy o délce 9 až 11 metrů jsou někdy řazeny mezi midibusy a jindy mezi standardní autobusy, mezi mikrobusy jsou někdy řazeny i malé minibusy atd.).
mikrobusy – nejčastěji se tak označují vozidla, která mají 7 až 9 míst včetně řidiče[zdroj?] a celkovou hmotnost do 3,5 t. Spadají do kategorie motorových vozidel s označením M1, k řízení do 8+1 míst postačuje řidičský průkaz skupiny B. Bývají odvozeny z dodávkových automobilů s karosérií typu "kombi". Sedadla jsou obvykle ve třech řadách, ke třetí řadě se přistupuje bočními posuvnými dveřmi vedle druhé řady, opěradlo pravého cestujícího ve druhé řadě je obvykle sklopné (navíc bývá druhá řada sedadel užší než řada třetí, aby vpravo (v případě zemí s pravostranným provozem) zbylo místo pro nástup do 3. řady).
minibusy – Mají více než 8+1, ale maximálně 16+1 míst,[zdroj?!] spadají do kategorie M2, k řízení je zapotřebí řidičský průkaz skupiny D1 (nebo celá skupina D). Většinou jsou odvozeny z největších karosářských provedení dodávkových automobilů – mívají největší možný rozvor dané typové řady, celková délka vozu se pohybuje okolo 6 metrů.[zdroj?!] Zadní řady sedadel jsou obvykle v uspořádání dvojsedačka-ulička-sedačka. Nastupuje se buď jako u dodávky ("kokpit" pro řidiče a 1-2 spolujezdce, a oddělený prostor pro cestující, vzniklý z nákladového prostoru dodávky, s přístupem posuvnými dveřmi), nebo (dražší modely) jako u autobusu – dálkově ovládanými dveřmi vpravo vedle řidiče. Od této velikosti dále bývá zadní ze dvou náprav osazována dvojmontáží kol.[zdroj?!]
midibusy – Malé autobusy, které mají přibližně 25 míst pro sedící cestující[zdroj?!] (délka 7-10 metrů).[zdroj?!] Jsou nasazovány na málo vytížené linky nebo linky vedené extrémní trasou (úzké ulice, prudké zatáčky). Od této velikosti dále je zapotřebí řidičský průkaz skupiny D a sedadla jsou obvykle v příčném uspořádání 2-ulička-2. Jde buď o kratší modely běžných autobusů (autobusy SOR 7,5 Lili a 9,5) nebo o zásadní přestavbu velké dodávky (malého nákladního vozu) s použitím širší karoserie (dnes např. na podvozku Iveco Daily, nebo dříve Ikarus 553 na podvozku Avia A30).
standardní autobusy – Dvounápravové vozy dlouhé nejčastěji kolem 12 metrů,[zdroj?!] je to nejrozšířenější druh autobusu. Obsaditelnost činí až 55 sedících cestujících (linkové autobusy)[zdroj?!] nebo 30 sedících cestujících a až 70 stojících cestujících (městské autobusy).[zdroj?!]
dvoupatrové autobusy – Dvounápravové (většinou městské) i třínápravové (většinou dálkové) vozy. Díky druhému podlaží je větší celková kapacita cestujících. Délka je stejná nebo o málo větší než u klasických autobusů, což je výhodné z hlediska manévrovatelnosti a průjezdnosti úzkých ulic.
třínápravové autobusy – většinou vozy délky nad 13 metrů (často 15 metrů dlouhé).[zdroj?!] Vzadu mají místo jedné nápravy (jako u klasických autobusů) nápravy dvě. Manévrovatelnost zhoršená délkou autobusu je částečně nahrazena řiditelnou poslední nápravou,[zdroj?!] což znamená, že otáčením volantu dochází k natáčení první i poslední nápravy, ta se však natáčí méně a hlavně na opačnou stranu. Druhá (prostřední) náprava se neotáčí, často je hnací a na rozdíl od řízených náprav bývá osazena dvojmontáží kol. Autobusy pojmou buď 120 (městské) nebo 70 (dálkové, linkové) cestujících.[zdroj?!]
kloubové autobusy – Vznikly z požadavku větší přepravní kapacity (stejně jako patrové autobusy), která je dosažena jejich délkou, nejčastěji 18 metrů.[zdroj?!] Kvůli této délce ale musí být rozděleny kloubem, díky němuž se přední část vůči zadní může natočit. Zadní část je hnací (obsahuje motor a hnací nápravu) a chová se podobně jako přívěs, stěny autobusu v místě kloubu jsou tvořeny měchem z pružných gumových dílců, lidově nazývaným „harmonika“ (tento slangový termín se používá i pro celý kloubový autobus). Jsou využívané jako městské nebo příměstské (linkové), celková obsaditelnost stojících a sedících cestujících je asi 150 osob (městská verze).[zdroj?!]
dvoukloubové autobusy – Jsou dlouhé většinou 24 m[zdroj?!] a jsou nasazovány v případě extrémní zátěže na lince. Nejrozšířenější jsou v Brazílii.[zdroj?!] V Evropě je jich v provozu nejvíc v Nizozemí, v jiných zemích (hlavně v Německu) se zavádějí nebo testují. V České republice v provozu nejsou a od února 2016 se testují[zdroj?!] . Obsaditelnost je až 200 osob,[zdroj?!] což je staví na úroveň velkokapacitních tramvají nebo lehkého metra, zavádí se pro ně termín "metrobus" (tento název je však mnohde užíván i pro autobusy jiných typů).
Kombinace předchozích typů, jako např. třínápravové patrové, kloubové patrové
Letištní autobusy nesplňující podmínky pro jízdu na silnicích (širší a delší, mají velkou kapacitu a na letištních plochách odpadá problém se zatáčením, otáčením atd).
autobusové přívěsy – Nejen v Československu se používaly polské autobusové přívěsy Jelcz (prosklený dvouosý přívěs se sedačkami, vyráběný z komponent licenční výroby autobusů RTO) za autobusy Škoda 706 RO a RTO. Pak byly nahrazeny autobusy Karosa ŠL 11 později prvními linkovými kloubovými autobusy, v Československu to byly Karosa C 744. Dnes je možné vidět autobusové přívěsy např. ve Švýcarsku, připojené za trolejbusy.
autobusové návěsy – V Československu byl provozován patrně jen prototyp autobusového návěsu postaveného na základě autobusu RTO, jako tahač sloužil dvounápravový sedlový tahač Škoda 706.
turistické vláčky – Turistické vláčky jsou buď stavěny na upravených dodávkách s cca jedním až dvěma přívěsy (vyhlídková jízda městem) nebo jsou tvořeny motorovým vozidlem ve tvaru historické lokomotivy, které táhne obvykle dva až čtyři přívěsy (vyhlídková jízda městem, jízda v zoo…). V národním parkuPlitvická jezera jezdí velkokapacitní soupravy pro dopravu osob, tvořené nákladním vozem Mercedes Unimog a dvěma dvouosými přívěsy.
Mikrobus na základu dodávky Ford Transit
Minibus na základě vozidla Mercedes-Benz Sprinter
Městský nízkopodlažní autobus Volvo
Patrový autobus Routemaster, který se stal symbolem Londýna
autobusy městské – Jsou určené pro dopravu v intravilánu, mají velký počet dveří (3-4), více míst k stání + madla a tyče na držení za jízdy, jednodušší sedačky a jejich menší počet, místo pro kočárek. Od konce 80. let se objevují jako nízkopodlažní (anglicky označované jako low floor – LF), postupně budou všechna městská vozidla pouze nízkopodlažní (trend i nařízení Evropské unie). Standardem se také stává zavádění mnoha informačních systémů, světelných panelů a zvukových hlásičů). Technicky jsou navrženy pro velkou výměnu osob (3 dveře), výběr přepravného neprovádí řidič[zdroj?!] -(kromě výjimek) nahrazeno označováním jízdenek, nebo čipovými systémy; autobusy zvládají rychlejší rozjezdy a brzdění, většinou mají automatickou převodovku s retardérem, maximální rychlost bývá 75 km/h.[zdroj?!]
autobusy příměstské (linkové, regionální) – Určeny pro provoz v blízkostech velkých měst nebo zajišťují dopravní obslužnost na venkově na úrovni okresů. Většinou jsou vybaveny manuální mechanickou převodovkou (úspora paliva, vyšší rychlost – většinou maximálně 90 km/h).[zdroj?!] Do autobusu se nastupuje předními dveřmi, jízdenky vydává (nebo kontroluje) řidič.[zdroj?!]
Autobus meziměstský s low entry Autosan Eurolider 15 LE
low entry – (low entry = nízký vstup) Úplnou novinkou je řešení, které kombinuje městský nízkopodlažní a příměstský středně podlažní autobus. Jsou určené pro obsluhu blízkého okolí velkých měst. Mají více sedadel a přitom snížený vstup (možnost přepravy invalidních osob), převodovku manuální či automatickou. Přední část autobusu je nízkopodlažní až po prostřední dveře, poté se podlaha zvedne na standardní středněpodlažní výšku. Výhodou tohoto řešení je nižší cena oproti nízkopodlažnímu autobusu. Tento typ autobusů bývá označován zkratkou LE, i když někteří výrobci (jako třeba český SOR) jej z marketingových důvodů označují jako částečně nízkopodlažní.
autobusy meziměstské (dálkové) – Jsou to autobusy určené pro provoz na linkách mezi městy a obcemi, do vzdálenosti 150 až 200 km. Mají jedny nebo dvoje dveře a není v nich povoleno stání. Technicky jsou to autobusy pro vyšší rychlosti (100 km/h i více), mají výkonný motor a nejsou nikdy kloubové (často klasické 12metrové, nebo třínápravové 15metrové). Od roku 2002 mají předepsány nové dálkové autobusy taktéž bezpečnostní pásy jako v osobním automobilu. Některé bývají vybaveny záchodem, nápojovým automatem, přístroji na pouštění filmu a hudby a klimatizací. Dnes neexistuje ostrá hranice mezi dálkovými a turistickými autobusy (dříve byly turistické luxusnější, dnes se jim dálkové vyrovnaly).
autokary (turistické autobusy) – Jsou určeny pro nelinkový provoz na střední a i dlouhé trasy, podle objednávek na zájezdech a jiných dlouhých trasách. Konstrukcí jsou shodné buďto s autobusy meziměstskými, nebo dálkovými. Často jsou navíc vybaveny záchodem, televizí a větším prostorem pro cestující a zavazadla. Mohou táhnout přívěs (na lodě, jízdní kola), nebo mít na zádi instalovanou skříň na lyže. ČESMAD Bohemia rozděluje turistické autobusy podle 32 kritérií do čtyř kategorií (autokar, výletní autokar, turistický autokar a luxusní turistický autokar), přičemž rozhodující pro zařazení je zejména standard pohodlí (výška, nastavitelnost a vzdálenost sedadel) a kapacita zavazadlového prostoru, zatímco další výbava (klimatizace, WC, videopřehrávač, ohřívač jídla) nemá na toto zařazení vliv a je pouze u vyšších kategorií doporučené; chladnička je vyžadována pro luxusní turistický autokar.[3][4]
hotelbusy – Tyto autobusy jsou určené pro provoz na nejdelších trasách – často až 5000 km. Jedná se o speciální dálkové a většinou patrové autobusy, které mají uvnitř kuchyně, koupelnu a spací kóje s lůžky, případně sedačky, které je možné sklopit a přestavět na postele. Používají se velmi zřídka. Jejich variantou jsou různá obytná a většinou luxusní provedení, sloužící jako zázemí např. hudebním skupinám na turné. Přeprava spících cestujících je však v Evropě zakázána.
autobusy školní – Jsou navrženy pro přepravu dětí, mají menší rozestupy mezi sedadly a mají řešen prostor pro školní brašny. Typickým představitelem je Karosa Récréo
autobusy speciální – jedná se o účelové (např. letištní) autobusy, terénní autobusy, nebo o nákladní automobily přestavěné použitím nástavby pro přepravu osob (takzvané přepravníky osob).
↑ abLINERT, Stanislav. Autobusy a trolejbusy pražské městské hromadné dopravy. Praha: Dopravní podnik hlavního města Prahy, 2002. ISBN80-238-8574-X. Kapitola Světový vývoj autobusů, s. 5.
BUSportál.cz, internetový magazín o autobusech a autobusové dopravě, provozuje ČSAD SVT Praha s. r. o. ve spolupráci s ČESMAD Bohemia a dalšími subjekty (zejména českými výrobci a dopravci v oboru), založen 2001
BUSportál.sk, provozuje SVT Slovakia, s. r. o., od českého BUSportálu odštěpen roku 2006
Autobusové noviny, on-line deník ze světa autobusů, vydává Daniel Srb Group od roku 2006, ISSN 1802-1107
.jpg)
