Kanibalismus se vyskytuje v přírodě nejčastěji u dravýchživočichů, kteří mohou například požírat své zraněné druhy. Velmi zajímavým případem je nitroděložní kanibalismus u vejcoživorodýchžraloků, kdy embryo, které dospěje dříve, sežere uvnitř matky své sourozence. U některých druhů se může kanibalismus vyskytovat v rámci rodiny. Například samec medvěda ledního i jiných šelem může často ulovit své vlastní mládě. Samice některých psovitých druhů zase mohou požírat svá mláďata v případě svého vlastního ohrožení. Kanibalismus se vyskytuje i u hlodavců, např. u myší. U členovců se vyskytují případy, že samička po s páření sežere samečka (sklípkani a další pavouci, kudlanky atd.). Požírání vlastních mláďat je nazýváno pedofágie nebo kronismus. U ptáků, zvláště dravců sov, napadají silnější jedinci své slabší sourozence. V případě nedostatku potravy je zpravidla usmrtí a sežerou. Toto “bratrovražedné” chování se někdy označuje jako kainismus. Ve farmových chovech kuřat bažantů i domácí drůbeže se vyskytuje oštipování peří slabších kuřat silnějšími. Pokud jedno kuře najednou začne oštipovat celá skupina, může dojít k jeho usmrcení. Zvláště nebezpečné je oštipování kolem řiti, které může snadno vyvolat krvácení. Kuřata na krev v tomto případě reagují obdobně jako piraně – svého druha rychle uklovou a sežerou. Jsou známy i případy kanibalismu mezi domácími prasaty, chovanými ve velkých farmách s mnoha tisíci kusy pohromadě. Méně se ví, že i v domácím chovu někdy prasnice sežere čerstvě narozená selata, zvlášť pokud je předtím náhodou zalehla.
Doklady kanibalismu známe i u některých pravěkých zvířat, jako jsou například někteří draví teropodní dinosauři. Nejslavnějším příkladem může být i známý Tyrannosaurus rex, u něhož byl příležitostný kanibalismus prokázán fosilními stopami po okusu (rýhami) na kostech jiných tyranosaurů.[1]
Kanibalismus u lidí
Kanibalismus u lidí se označuje jako antropofágie neboli lidojedství. Praktikovali jej i neandrtálci.[2][3] V lidské společnosti byl v minulosti praktikován rituální kanibalismus (např. pozření srdce nepřátelského bojovníka bylo vnímáno jako získání části fyzické a duševní síly, kterou disponoval); jeho stopy byly výrazně zachyceny i v Českých zemích u populací střední doby bronzové např. v únětické kultuře. Ne vždy se tedy kanibalismus vyvíjel u komunit v oblastech s omezenými zdroji vhodné masité potravy, ale mohl mít spíše rituální motivaci. Ještě i v novověku byl v Evropě kanibalismus přítomen například jako léčebný prostředek.[4] V moderní společnosti byl kanibalismus prakticky vymýcen, známy jsou jen případy zapříčiněné hladem (obléhání, hladomor) a výjimečné činy některých vyšinutých jedinců. V oblastech méně zasažených kolonialismem se kanibalismus udržoval ještě dlouho v 20. století, jako například na Papui Nové Guineji. Provozovali ho patrně i někteří afričtídiktátoři20. století, např. Jean-Bédel Bokassa a Idi Amin, ale i vojáci Charlese Taylora.[5] Jeden z nejpozdnějších případů kanibalismu ve společnosti byl pozorován v Severní Koreji během rozsáhlého hladomoru mezi lety 1995 a 1997 a znovu v roce 2013.[6][7]
V moderní společnosti se kanibalismus vyskytuje ojediněle a je považován za závažný zločin spojený s duševní patologií. Někteří z největších sériových vrahů 20. století kanibalismus praktikovali (např. Andrej Čikatilo).
Tradiční rozšíření kanibalismu
Papua Nová Guinea – dříve rozšířen po celém ostrově, nejdéle přežil u kmenů Angu (Kukukuku), Asmat (případy ještě ze 70. let 20. století) a Korowai (výjimečně ještě po roce 1990).
Austrálie – některé skupiny Aboriginců, např. kmeny Maung a Kalkatungu, jen v souvislosti s rituály, vymizel v 19. století.
Indonésie – Batakové na ostrově Sumatra v minulosti jedli popravené zločince, kanibalismus byl součástí trestu za zradu, znásilnění panny nebo loupežnou vraždu. Pokud příbuzní odsouzence přinesli sůl a koření k přípravě masa, dávali tím najevo souhlas s rozsudkem. Při obřadech jedli lidské maso i Toradžové na ostrově Sulawesi, Dajákové na Kalimantanu, aj. V současnosti se už neprovozuje.
Indiánské kmeny v oblasti Amazonie – v minulosti Tupinambové, Kulinové, Kašivové, Huitotové, Gvajakíové, pozůstatky rituálního endokanibalismu přežívají ve formě pohřebních obřadů kmene Yanomamo, kdy pozůstalí konzumují popel zesnulého příbuzného.
Střední Afrika – Kongo a Středoafrická republika: kmeny Azande, Mangbetu, Ngbandi, Mbaka, Tetela, Songye a některé další, válečníci pojídali části těl zabitých nebo zajatých nepřátel, protože věřili, že tím na sebe přenesou jejich sílu a odvahu.
Členové hinduistické sekty aghóríů v severní Indii jsou známí tím, že pojídají maso mrtvol nebo jeho nedokonale spálené zbytky z pohřebních hranic. Dávají tím najevo překonání rozdílu mezi posvátným a nečistým, a současně absolutní oddanost bohu Šivovi.
V extrémních situacích, kdy kanibalismus představuje jedinou možnost přežití, se vyskytuje i v jiných oblastech, kde se nejedná o běžnou praxi.
Trosečníci, kteří přežili potopení lodi nebo havárii letadla
Ukrajinští rolníci trpící hladomorem v letech 1932–33
Armáda čínského povstalce Ču Cchana začátkem 7. století, během válek v nichž zanikla říše Suej.[9] Vyhladovělé oddíly japonské armády v roce 1945 a 1946, kdy čelily Američanům.
Při hladomoru v Severní Koreji začátkem roku 2013, kdy někteří venkované pojídali maso svých pohřbených dětí a sebe navzájem.
Důvody pro kanibalismus
Příčiny lidského kanibalismu by se daly rozdělit do několika skupin:
konvence (u rituálního kanibalismu), např. víra v převzetí síly poraženého bojovníka a jeho důsledné zničení,
Závažným důsledkem kanibalismu je, že usnadňuje přenos některých nemocí – příkladem může být nemoc kuru (prionová porucha), velice rozšířená mezi papuánskými kanibaly; ta prakticky vymizela poté, co byl u nich kanibalismus potlačen.
Obecně organismus totiž nemusí mít schopnost zpracovat veškerý materiál přijatý s potravou: některé látky se do něj buď vůbec nevstřebají, nebo jsou sice přijaty např. do krve, ale pak jsou zpravidla buď metabolizovány, nebo vyloučeny. Ovšem některé zůstávají v těle nezpracovány a bez mechanismu jejich vyloučení se mohou hromadit (olovo, priony) a následně i škodit. Konkrétně lidský organismus nemá evolučně dánu schopnost zpracovat všechny látky z lidského těla, není na takovou potravu adaptován.
Kanibalismus v kultuře
Kanibalismus byl v různých společnostech sociální normou. Vyskytuje se také v řadě mýtů a legend. Například Kronos či slovanská baba Jaga.
Populární kultura
Jedním z nejznámějších kanibalů, jenž se v populární filmové a knižní kultuře objevil, byl jistě dr. Hannibal Lecter, fiktivní sériový vrah z knih T. Harrise a filmů, kde dr. Lectera ztvárnil Anthony Hopkins.
Dr. Lecter (také hrabě Hannibal Lecter, neboť původem dr. Lecter pochází z litevské šlechtické rodiny) byl původně psychiatr, který vraždil některé své pacienty a následně je pojídal. Ovšem sám sobě vinu nepřiznává, tvrdí, že zabíjel jen ty, co si to zasloužili (pedofilové, násilníci…) a tím, že je jedl, prokazoval své pohrdání jimi.
Po několika vraždách byl ovšem chycen a uvězněn v léčebně v Baltimore. Nikdy jej však nedokázali psychicky vyšetřit (sám se tomu bránil) a policie dokonce využívala jeho služeb při chytání dalších vrahů.
Kanibalismus na českém území
Na území Českých zemí byly na několika místech objeveny kosterní pozůstatky nesoucí stopy rituálního kanibalismu. Jedná se například o tzv. knovízskou kulturu[11] či únětickou kulturu.[11] V moderní době se pak jednalo o následující případy:
Kohnův mlýn: V roce 1926 byl odhalen případ skupiny asociálních jedinců pod vedením manželů Dvořáčkových, kteří měli o několik let dříve umlátit dva své spolubydlící v Kohnově mlýně v Třebíči. Během vyšetřování se objevila informace, že skupina zavraždila několik židovských emigrantů. Jejich maso sami zčásti konzumovali, ale také rozprodávali třebíčským obyvatelům. Ačkoliv se dva členové skupiny k tomuto činu doznali, nebyla nalezena žádná těla, jelikož všechny ostatky skupina naházela do řeky Jihlavy. Případ se tak k soudu nikdy nedostal, ačkoliv se podle jedné z výpovědí mohlo jednat až o 8 obětí. O případu se psalo i v zahraničním tisku.[12][13]
Josef Kulík: Během vojenské služby se v roce 1963 nestihl vrátit z „opušťáku“ a stal se tak z něj prakticky dezertér. V Rosicích nad Labem objevil odstavený železniční vagón, ve kterém se ukryl. Do něj se 29. července vypravila dvojice chlapců ve věku 6 a 9 let. Kulík je ve vagónu zavraždil sekerou, jejich těla otevřel, vyjmul některé orgány, které si pak na starých pohřebních věncích opekl a snědl. O několik dní později byl dopaden a odsouzen k trestu smrti.
Ladislav Hojer: Sériový vrah, který ze sexuálních pohnutek zavraždil 5 žen. Jedné ze svých obětí vyřízl pohlavní orgány, které doma uvařil ve slané vodě a pokusil se je sníst s hořčicí. Pokrm mu nechutnal a i s hrncem ho vyhodil. V roce 1986 byl popraven.
Ralf Huse: Německý občan, který navázal kontakt s několika romskými rodinami z Bílenic na Klatovsku, aby od nich kvůli sexuálnímu uspokojení mohl odkupovat jejich moč a exkrementy. Huse často trávil čas ve společnosti jejich dětí. V roce 1994 unesl dvanáctiletou dívku z jedné z rodin, zavraždil jí, z její ruky vyřízl kus masa, který zkonzumoval a tělo odhodil do Třemošenského rybníka. V Německu byl odsouzen na 10 let. Tvrdil, že po smrti chce být také sněden.[14][15]
Kuřimská kauza: Organizovaná skupina kolem Josefa Škrly v letech 2006 a 2007 týrala dvojici synů jedné z členek. Minimálně při jedné příležitosti vyřízli jednomu z chlapců kus tkáně z hýždí, kterou ho poté donutili sníst. Vzniklou ránu mu poté spálili.[16]
Známí kanibalové
Dopadení a usvědčení kanibalové, přesněji antropofágové:
↑University of the Basque Country. Researchers discover the first evidence of Neanderthal cannibalism in northern Europe. phys.org [online]. 2016-07-08 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
↑ The caves that prove Neanderthals were cannibals. phys.org [online]. 2016-12-30 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
↑JOSEPHY, Michal. Dějiny kanibalismu: V "kultivované" Evropě přetrvával až do počátku 19. století. dotyk.cz [online]. 2019-08-11 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online.
↑MUŽÍKOVÁ, Michaela. Taylorovi vojáci se dopouštěli kanibalismu. Deník [online]. 2008-03-15 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online.
↑ Cannibalism and torture part of everyday life in North Korea. ampontan.wordpress.com [online]. 2009-05-11 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
↑GRAFF, David A. Meritorious Cannibal: Chang Hsün's Defense of Sui-yang and the Exaltation of Loyalty in an Age of Rebellion. Asia Major THIRD SERIES. 1995, roč. 8, čís. 1, s. 1–17. [Dále jen Graff]. (anglicky)