Správa byla i s tábory samotnými oficiálně zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ovšem tábory (pod jiným jménem, většinou s méně krutým režimem a někdy i na jiných místech) existovaly až do konce komunistického režimu. Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.
Definice Gulagu
Dle Rady Lidových komisařů SSSR (ruskyСовет народных комиссаров СССР) ze dne 7. dubna 1930 je „úkolem nápravně-pracovních táborů ochrana společnosti před sociálně zvláštně nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací“.[1]
Princip gulagu
Fotografie údajné ubikace vězňů (1936 či 1937). Výrazně propagandistický a kašírovaný snímek
Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů.[2] Na rozdíl od německých vyhlazovacích táborů Gulag představoval spíše tábory produkující otrockou práci, jeho hlavním úkolem byla těžba surovin a stavba náročných projektů (Bělomořsko-baltský kanál). Projekt pracovních táborů po celém severu země vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel, který návrh osobně předložil Stalinovi a získal jeho souhlas.
Velitel gulagu Berman a organizátor prací v gulagu Frenkel v roce 1932
Podmínky v různých táborech byly dost různorodé a měnily se i v čase. Vzhledem k relativní organizační volnosti a moci táborových velitelů (kterou jim NKVD poskytoval) záleželo na tom, kdo byl táborovým velitelem – zda racionálně a „liberálněji“ myslící velitel, nebo „krvelačný sadista“. Některá místa skutečně představovala tábory smrti, která přicházela zpravidla v důsledku nemoci, odepření lékařské péče, umrznutí, případně hladu. Vězni v táborech museli nezřídka pracovat až 16 hodin denně či dokonce více s minimem stravy, bez patřičného nářadí, bez zkušeností a za daných podmínek s nesplnitelnými normami. Kdo normu nesplnil, často nedostal svůj už tak hubený příděl jídla (nebo mu byl ještě zmenšen). Dozorci si leckdy beztrestně dělali s vězni, co chtěli (jedinou podmínkou bylo, aby příliš výrazně neklesla produkce). Často se pracovalo v mrazu bez patřičného oblečení. Existovalo ale i něco málo táborů, kde se žilo relativně dobře, např. pro některé klíčové vědce, kteří měli i v těchto podmínkách bádat.[3]
Počet lidí v Gulagu
Stavba bělomořského kanálu, 1932
Jen v období Stalinovy vlády (1929–1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.
Osobní průkaz Vandy Marx z Gdyni. Odvlečena KGB do gulagu, kde zemřela hladem a vyčerpáním 7. listopadu 1941.
Gulag nebyl určen jen pro občany SSSR, ale ocitli se zde lidé mnoha dalších národností. Hned po rozdělení Polska mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, jež se ocitli na územích okupovaných Sovětským svazem, ale také představitelů dalších národů (Bělorusů a Ukrajinců), kteří de iure nebyli občany SSSR. Když Rudá armáda vytlačila z Maďarska vojska Třetí říše, započal transport představitelů elit i dalších práceschopných osob do Gulagů (zde již byla řada válečných zajatců). Z Budapešti byl do Gulagu odvlečen též švédský diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil životy odhadem 100 000 Židů. Celkově bylo do Gulagů odvlečeno přibližně 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Maďarská lidová republika však na navrátilce pohlížela krajně nedůvěřivě, a tak se stali cílem častých represí.[4] Jako pravděpodobně poslední maďarský vězeň Gulagu se v roce 2000 vrátil (po 53 letech), původně válečný zajatec z druhé světové války, András Toma.[5][6] Do gulagu se dostalo také mnoho z více než 4 000 Finů, zajatých během Zimní a pokračovací války se SSSR.[7]
Mezi cizince v gulagu patřili i Čechoslováci jako například Sergej Vojcechovský, Jan Plovajko nebo Imrich Gablech.
Povědomí o gulagu
Stavba mostu přes řeku Kolymu na cestě, které se začalo říkat Cesta kostí
Oproti obecnému povědomí se politici a novináři západu o systému sovětských pracovních táborů dozvěděli již na přelomu 20. a 30. let 20. století a otevřeně o něm psali. Obecnou veřejnost však tato fakta příliš nezaujala, navíc Sovětskému svazu se pomocí dovedných zastíracích manévrů a propagandistických tahů podařilo vzbudit dojem, že většinu pracovních táborů zrušil (ačkoliv ve skutečnosti počet táborů i vězňů strmě rostl). Nové podrobnější informace se svět začal dozvídat až v době Chruščovova tání koncem 50. let. Všeobecně známé se staly až po vydání děl ruského disidenta Alexandra Solženicyna.
Monika Zgustová, Oblečené k tanci na sněhu (Argo, 2020) – autorka zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života
Fritz Blankenhorn, A nebylo návratu (česky Baronet 2004) – příběh německého zajatce v sovětském pracovním lágru
Jan Demčík, Můj útěk do gulagu (1995, 2001) – podkarpatský Rusín, který byl po svém útěku do Sovětského svazu zatčen a poslán do gulagu
Karel Goliath, Zápisky ze stalinských koncentráků: Výběr ze vzpomínek a studií (Köln – Index 1986, Ergo – 2018) – příběh českého právníka, historika a spisovatele, vězněného v gulagu v letech 1939 až 1955
Boris Pasternak, Doktor Živago (1957 v Itálii; Bratislava 1969; česky Lidové nakladatelství 1990, Odeon 2003, 2011, 2019)
Sławomir Rawicz, Dlouhá cesta (1956 v Londýně; česky Jota 2007, 2011; zfilmováno 2010 jako Útěk ze Sibiře) – o transportu do gulagu, tamních podmínkách a o útěku do Indie
↑Gulag [online]. Teror Háza / Dům Teroru [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-04. (anglicky)
↑SEDLÁK, Gabriel. Kdy končí válka? [online]. Lidové noviny / CS Historie, 2004-5 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-24.
↑WHITTELL, Giles. Hungary buries its PoW held for 55 years [online]. The Times, 2004-4-8 [cit. 2009-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-11. (anglicky)
↑MALMI, Timo. Finland: Finnish soldiers as captives of Stalin and Hitler [online]. The Times, rev. 2009-2-20 [cit. 2009-05-17]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
APPLEBAUM, Anne. Gulag. [s.l.]: BETA Dobrovský, 2004. ISBN80-7306-152-X. S. 608. – autorka byla za knihu v roce 2004 oceněna Pullitzerovou cenou
BYSTROV, Vladimír. Průvodce říší zla, Academia 2007, 748 str., ISBN80-200-1482-9
KUPKA, Jiří S. Krvavé jahody. [s.l.]: Mladá fronta, 2007. ISBN978-80-204-1747-3. S. 205.
KISELEV-GROMOV, Nikolaj Ignat'jevič; překlad: VORONOVSKÁ-MELICHAROVÁ, Ludmila.Tábory smrti v SSSR (Praha. 1933). Dostupné online
POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945-1953. Praha, Bratislava: Libri, 2006. ISBN80-7277-315-1. S. 512.
.jpg)
