Kachna divoká
Kachna divoká (Anas platyrhynchos), zvaná také březňačka,[2] je pták z čeledi kachnovitých. Patří mezi ekologicky nejúspěšnější druhy ptáků, který se byl schopen naprosto přizpůsobit rychle se měnícím životním podmínkám. Je největší plovavou kachnou žijící v Česku. Z kachny divoké byla později vyšlechtěna kachna domácí (Anas platyrhynchos f. domestica). Taxonomie
PopisKachna divoká je ze všech druhů kachen, pravidelně hnízdících v Česku, největší. Dorůstá délky 50–60 cm. Hmotnost se pohybuje okolo 690–1300 g a rozpětí křídel činí 81–95 cm. Tak jako u mnoha jiných druhů ptáků se i kachna divoká vyznačuje výrazným pohlavním dimorfismem, kdy samice (kachna) není tak pestře zbarvena jako samec (kačer) a má hnědočerné ochranné zbarvení. Jediné nápadné místo je na zadním okraji křídel, které odpovídá samčímu. Kačer se od kachny liší hlavně výrazným zbarvením, které je nejvýraznější na hlavě a krku, které bývají tmavě zeleně lesklé, zobák je zelenožlutý. Ve skutečnosti je hlava zbarvena černě, zelený lesk je pouze subjektivní, způsobený fyzikálně lomem světla (strukturní), z různých úhlů pohledu může být i do modra, nebo jen černé. Jinak je samec sivý, s hnědou hrudí. Na zadním okraji křídel má kovovomodrobílý lemovaný pás. Takto pestře je však kačer zabarvený jen v období rozmnožování. V létě jsou obě pohlaví zbarvena stejnoměrně hnědavě s tmavší osténkovitou kresbou. V letním období poskytuje nejlepší rozpoznávací znak zbarvení zobáku: samci ho mají tmavě žlutý, samice hnědý až oranžový (někdy až hnědočerný). HlasKachny divoké bývají hluční ptáci. Samice vydává kvákavé a hlasité „kvák kvák kvák kvák“ (řada slabik z nichž je první nejhlasitější a nejdůraznější), samec přidušené a hluboké „reb“, při vzrušení často opakované nebo i tiché, hvízdavé „sííb“. RozšířeníKachna divoká se vyskytuje na celém území Eurasie a Severní Ameriky. Obývá nižší polohy, jejím biotopem jsou tekoucí i stojaté vody, ústí řek i mořská pobřeží. Lze ji nalézt i v městských prostředích, na které se dokázala výborně přizpůsobit. Nejhojněji je zastoupena v Rusku (asi 800 000 párů), Německu, Nizozemsku, Polsku i Finsku (zhruba 60 % evropské populace) a celkový počet kachen divokých v Evropě je odhadován na 5–8 milionů jedinců. V Severní Americe je počet odhadován na 17–18 milionů kusů. První kachna divoká se rozhodla v Praze vyvést mláďata roku 1915.[3] V ČR je rozšířena na většině území do vysokých poloh a koncem 90. let byl počet hnízdících párů v ČR odhadován na 30–60 tisíc kusů. FyziologieKachny pelichají jednou do roka. Mají asi 10 000 pírek a ochranných per, která je chrání před vlhkem a chladem. Svoje peří si mastí tukem, aby nepronikla peřím žádná voda. Mazová žláza produkuje tuk. Kachna ho vytlačí zobákem a roztírá po peří. Nehnízdící ptáci se v době pelichání letek shromažďují na společných „pelichaništích“. V této době jim vypadají najednou všechna pírka z letek a ptáci jsou po dobu 20–21 dnů neschopni letu, přičemž kačeři pelichají počátkem června, kachny v době vodění mláďat. Na vodě kachnu nadnáší vzduch. Ten se drží mezi peřím a krycí pera vzduch zadržují. Spolu s tukovým vakem pod kůží zabraňuje uzavřená vzduchová vrstva, aby kachna prochladla. HnízděníKachny divoké žijí v párech, které se tvoří již na podzim v říjnu a listopadu na společných shromaždištích. Tok kachen divokých je velice charakteristický, nejprve se oba partneři obeplouvají, samec se skloněným zobákem, načepýřenou hlavou a s neustálým vrtěním usiluje o přízeň samičky. Jakmile si samička vybere partnera, začne ho obeplouvat, ponouká pohyby hlavy přes rameno k útokům na ostatní kačery v hejnu a když kačer, třeba jen náznakově odpovídá, je partnerský vztah uzavřen a vydrží až do vlastního páření na jaře. Hnízdo bývá na nejrůznějších místech, především na březích vod, ostrůvcích, v rákosinách, ale i ve větší vzdálenosti od vody v dutinách stromů nebo na střechách budov. Kačer má za úkol výběr místa, ale stavba hnízda je jen záležitostí kachny. Hnízdění začíná od počátku března a protáhne se až do července. Čerstvá snůška však bývá nalezena i na začátku listopadu. Samice snáší nejčastěji 9–13 zelenožlutých nebo modrozelených vajec. Občas se stává, že do hnízd kachny divoké nakladou vejce i jiné druhy kachen, nebo i dokonce bažant obecný. A naopak i vejce březňačky byla i nalezena v hnízdech cizích ptáků. Na vejcích sedí pouze samice 23–29 dní. Káčata se líhnou dokonale vyvinutá, zásoby žloutku jim vydrží 3 dny a pak se krmí sama. Jde o mláďata nekrmivá a matka je brzy odvádí na vodu, kam seskočí sama, nebo je z větších vzdáleností přenese v zobáku. Mláďata velmi dobře běhají, plavou a potápějí se. Ve stáří 20 dnů začíná růst káčatům obrysové peří a po 50 dnech jsou zcela opeřená a začínají létat. Pohlavní dospělosti dosahují již v příštím roce. Známým jevem je imprinting (vtištění) vylíhlých kachňat na prvního živého tvora, kterého vidí a který pak pro ně představuje po celý život schéma rodiče nebo sexuálního partnera. Nejcitlivější období je osmá až dvacátá hodina života, kdy si vtiskává podobu matky, kterou se může stát slepice, ale i člověk, nebo dokonce i pohybující se neživý předmět. PotravaKachna divoká hledá potravu jak ve vodě, tak i na souši. Potrava je rostlinná i živočišná, většinou převládá složka rostlinné potravy (91 %), ale v létě a na podzim se zvyšuje dávka živočišné stravy. Mezi živočišnou potravu patří ryby, žáby, plazi, savci včetně myší a hrabošů a dokonce i zbytky mršin. Mezi rostlinnou potravou převažují vodní rostliny, různé druhy trav, ale také plody a semena včetně ovsa. V zimě kachny s oblibou sbírají žaludy, ozobávají brambory i řepu. Při pozření příliš velkého sousta (např. kaštanu) může kachna uhynout. Odchov a lovFarmový odchov kachen je v poslední době velice populární a oblíbený. Jedním z hlavních důvodů je jednodušší odchov ve srovnání s odchovem bažantů. Výhodou je bezproblémové držení chovného hejna, dobrá produkce vajec, malé ztráty na kachňatech, možnost včasného vypuštění na rybníky, věrnost vypouštěcímu místu i vysoká slovitelnost. Může se stát, že vypuštěné kachny k sobě přilákají i volně žijící kachny, a tak může být uloveno více kachen, než bylo vypuštěno. V umělých chovech se při nedostatečné zoohygieně často šíří nemoci, jimž se mohou nakazit i volně žijící kachny. Uměle odchované kachny jsou však obvykle vůči lidem důvěřivé a krotké, což snižuje požitek z lovu a některým myslivcům se jeví jako etický problém. V roce 1961 bylo v Česku uloveno cca 35 000 ks divokých kachen. Tento lov měl vzestupnou tendenci, a tak v roce 1967 se ulovilo již 110 000 ks. Toto množství se v průměru lovilo až do roku 1981, kdy došlo k prudkému poklesu a v těchto letech se také začalo s intenzivním chovem březňaček. Tak již v roce 1986 se střelilo přes 120 000 ks, v roce 1988 – 220 000 ks, v roce 1989 – přes 250 000 ks a v roce 1990 – 270 000 ks. Nárůst lovu byl nepochybně způsoben počtem vypuštěných kachen. Jestliže v roce 1976 bylo vypuštěno pouze přes 2000 divokých kachen, pak v roce 1989 se vypustilo přes 230 000 ks. Přitom populace divokých kachen z volné přírody měla neustále klesající tendenci, což bylo způsobeno především intenzivním přihnojováním rybníků, nedostatkem bezpečných hnízdišť a prudkým nárůstem predátorů. Specializované podniky se zabývají intenzivním chovem kachen divokých ve velkém a dodávají kachňata mysliveckým sdružením. Některá sdružení si drží vlastní chovné hejno a odchovávají si mláďata pro vlastní potřebu. Z důvodů vyšší snášky bývají kachny ve farmových chovech někdy kříženy s domácími kachnami, zpravidla plemena Khaki campbell. Zvýšení stavů kachen divokých v honitbě nemusí být nutně prováděno pouze vypouštěním divokých kachen. Neméně důležitou součástí hospodaření s kachnou divokou je zlepšování přirozených podmínek pro její úspěšné hnízdění a obživu. Způsoby lovuSouvisející informace naleznete také v článku Způsoby lovu na kachnu divokou.
Odlov probíhá na základě Zákona o myslivosti (č. 449/2001 Sb.). Historie lovuDříve se kachna divoká lovila různými způsoby. K době lovu se využívalo především období pelichání kachen, a tak se lovili „pelicháči“ a mladé nepřepeřené kachny. Myslivci líčili do rákosin různé sítě, do kterých kachny naháněli, nebo je chytali při krmení pomocí podražce. Velmi účinnou metodou byl lov kachen pomocí kačeníků, což byla rozsáhlá lapací zařízení v podobě malého rybníčku, obklopeného sítěnými chodbami. Kachny byly do této pasti lákány pomocí domácích volavých kachen nebo rezavého psa, podobného lišce. Starší metody odstřelu divokých kachen a hus, používané v 18. a 19. století jsou dnes již překonané. Používaly se k němu tzv. kachnice, až 2 m dlouhé, velkorážní brokovnice, připevněné zpravidla na otočnou lafetu na přídi lodi. Střílelo se jimi do hejna kachen na hladině. Podobným zařízením byly honební varhánky, spojující na lafetě několik (6–8) brokových hlavní, které se odpalovaly zároveň. Údajně byly schopny při výstřelu pokrýt plochu 16 m čtverečních. Česká myslivecká veřejnost v 19. století tyto metody právem odsoudila, ale v západní Evropě se používaly až do počátku 20. století. Současnost lovuV současné době probíhá lov kachen divokých na společných honech ráno a v podvečer. K odstřelu se využívá převážně brokovnice. Méně častý je letní lov na večerním tahu, obvykle v blízkosti obilných polí, kam se kachny večer přilétají krmit. NemociU celé skupiny lovných kachen se ve srovnání s ostatní pernatou zvěří vyskytuje relativně nízké množství chorob a mimo umělé odchovy je výskyt virových a bakteriálních onemocnění velmi nízký. Nebezpečná přenosná onemocnění, která se mohou nekontrolovaně šířit při vzájemném styku mezi postiženými a zdravými jedinci, dělíme podle původců:
OdkazyReference
Literatura
Externí odkazy
|