Friedrich Ohmann

Friedrich Ohmann
Friedrich Ohmann v roce 1920
Narození	21. prosince 1858 Lvov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. dubna 1927 (ve věku 68 let) Vídeň Rakousko Rakousko
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Alma mater	Technická univerzita Vídeň
Povolání	architekt
Příbuzní	Hans Pfann (zeť)
Hnutí	secese, novobaroko
Významná díla	Café Corso v Praze, Hotel Central, Kramářova vila
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Friedrich Ohmann (počeštěně Bedřich Ohmann, 21. prosince 1858 Lvov – 6. dubna 1927 Vídeň) byl rakouský architekt, který působil též v Čechách.

Po studiu střední školy ve Lvově a v Černovicích (1870–1877) studoval v letech 1877–1882 na Technické universitě ve Vídni (Technische Hochschule Wien) u profesorů Heinricha von Ferstel a Karla Königa. V letech 1882–1883 pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění ve Vídni u profesora Friedricha von Schmidt.

V letech 1883–1886 působil jako suplent architektury a kreslení na Státní průmyslové škole (Staatsgewerbeschule Wien) ve Vídni. Poté byl v letech 1885–1888 asistentem prof Karla Königa na Technické universitě. V roce 1888 odešel do Prahy, kde vyučoval dekorativní architekturu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1892 byl jmenován profesorem. Dále získal titul docenta na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 1896. Mezi jeho žáky patřili například: Alois Dryák, Antonín Beneš, Bedřich Bendelmayer, Alois Masák, Rudolf Němec, Vojtěch Preissig či Jiří Justich.^[1][2]

V roce 1898 odešel zpět do Vídně, kde v letech 1899–1907 vedl přestavbu vídeňského Hofburgu. Od roku 1904 vedl mistrovskou třídu architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni.

Pohřben byl na Centrálním vídeňském hřbitově.

V době působení v Praze byl představitelem historizujících slohů, později secese. Nakonec se přiklonil k novobarokní architektuře. Většina jeho staveb je kombinací různých stylů.

• 1891 výzdoba interiéru Průmyslového paláce (Císařský baldachýn) na Jubilejní zemské výstavě v Praze v roce 1891
• 1891–1892 Valterův palác, Praha 1, Nové Město, dům čp. 140, Voršilská 12, palác postavil majitel lounského cukrovaru Matyáš Valtera (též Waltera). Na výzdobě se podíleli i Celda Klouček a Jan Kastner. V roce 1894 sem byla Františkem Křižíkem, jako do jednoho z prvních domů v Praze, zavedena elektřina. Od roku 1929 je zde sídlo apoštolského nuncia.^[3][4]
• 1894–1895 Plodinová burza, Praha 1 – Nové Město, čp. 866, Senovážné nám. 28-30, Senovážná 1, Ohmannův návrh rozpracovali do realizační dokumentace Jindřich Jechenthal a František Hněvkovský. Realizovaná stavba se od původního návrhu dosti odchýlila. Budova byla dále přestavěna Bohumilem Hypšmanem v letech 1928–1929.^[5]
• 1895 palác Assicurazioni Generali, Praha 1, Václavské náměstí 19, Jindřišská 1-3, spolupráce Osvald Polívka, výzdoba Stanislav Sucharda, Bohuslav Schnirch a další).^[6]
• 1896 kostel Nanebevzetí Panny Marie, Zlonice – dostavba^[7]
• 1896–1897 Štorchův dům, Praha 1 – Staré Město, čp. 552, Staroměstské náměstí 16, spolupráce: Rudolf Krieghammer – dům pro knihkupce Alexandra Štorcha. Jedná se o historizující novostavbu na místě zbořeného, původně gotického domu.^[8]
• 1896–1897 dům U české orlice (Bubnovský dům), Praha 1 – Staré Město, čp. 567, Ovocný trh 15 / Celetná 30, novostavba domu pro MUDr. Čeňka Kliku spolupráce a provedení stavby: Quido Bělský, sgrafita provedena podle návrhů Mikoláše Aleše.^[9]
• 1897–1898 Severočeské muzeum, Liberec
• 1897–1898 budova České průmyslové banky s kavárnou Café Corso, Praha 1, čp. 988, Na Příkopě – tato stavba bývá označována jako první secesní budova v Praze. Spíše se však jednalo o klasicistní dům se secesními prvky na průčelí a v interiéru;^[10] stavba byla zbořena v roce 1936.
• 1897–1898 hlediště divadla Varieté, Praha 8 – Karlín, Křižíkova 10 – dnes Hudební divadlo Karlín, výzdoba sálu aj.
• 1898 obnova kostela Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích po požáru v roce 1892.^[11] Patrně na Ohmannův popud se nástropní malby ujal Jan Preisler.
• 1898–1900 Pomník svatého Václava, spolupráce: Alois Dryák, autor sochy: Josef Václav Myslbek,
• 1898–1901 kostel Nejsvětějšího Srdce Páně při klášteře voršilek v Kutné Hoře
• 1899–1902 Hotel Central, Praha 1 – Nové Město, čp. 1001, Hybernská 10. Ohmannův návrh z roku 1898 dokončili po jeho odchodu do Vídně jeho žáci Alois Dryák a Bedřich Bendelmayer. Na výzdobě interiéru se podílel i Jan Preisler. V sále působil od roku 1918 kabaret Červená sedma. Výzdoba sálu byla zničena, když byl sál přestavěn v letech 1929–1930 na divadelní sál (Komorní divadlo, později součást Městských divadel pražských).^[12] Hotel byl v letech 2002–2004 přestavěn. Názory na tuto rekonstrukci se rozcházejí.^[13][14]
• 1909 pomník Friedricha Schillera, Karlovy Vary, autor reliéfu: Max Hiller
• 1910 přestavba domu U tří mouřenínů, Karlovy Vary
• 1910–1912 kolonáda Zámeckého pramene, Karlovy Vary
• 1911–1914 Kramářova vila, Praha 1 – Hradčany, čp. 212, Gogolova 1

• 1900 Uměleckoprůmyslové muzeum (Museum für Kunst und Gewerbe), Magdeburg,
• 1901 Palmový skleník, Burggarten, Vídeň,
• 1903–1906 nábřeží vídeňského kanálu v městském parku, Vídeň, spolupráce: Josef Hackhofer,
• 1904–1907 památník císařovny Alžběty, Vídeň,
• 1904 Museum Carnuntinum, Bad Deutsch-Altenburg, Rakousko
• 1914–1916 Villa Regenstreif, Pötzleinsdorf,

• 1916 Studie památníku ^[15]

• Stavby Friedricha Ohmanna
• 
  bývalá Plodinová burza, Praha 1894–1895
• 
  palác Assicurazioni Generali, Praha 1895
• 
  dům U české orlice, Praha, 1896–1897
• 
  budova Severočeského muzea, Liberec, 1897–1898
• 
  Hotel Central, Praha, 1899–1902
• 
  Palmový skleník, Burggarten, Vídeň, 1901
• 
  nábřeží vídeňského kanálu v městském parku, Vídeň, 1903–1906
• 
  památník císařovny Alžběty, Vídeň, 1904–1907
• 
  Kramářova vila, Praha, 1911–1914

• OHMANN, Friedrich; MÁDL, Karel Boromejský. Architektur und Kunstgewerbe der Barockzeit, des Rokoko und Empire aus Böhmen und aus österreichischen Ländern. Vídeň: Schroll, 1900, 1912. 

• 2013 Friedrich Ohmann: Objev baroku a počátky moderní architektury v Čechách, Galerie UM, Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha, 8. 11. 2013 – 4. 1. 2014, prodlouženo do 7. 1. 2014^[16][17]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Friedrich Ohmann na německé Wikipedii.

• LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu : Praha a její německy hovořící architekti 1900-1938. Praha: Fraktály, 2002. 217 s. ISBN 80-86627-04-7. Kapitola Friedrich Ohmann, s. 144–145. 
• LUKEŠ, Zdeněk. Nejen mouřeníni ve Varech. Lidové noviny. 29. 4. 2023, s. 19. 
• ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu: Proměny pražské architektury 1. poloviny 20. století. Praha: Victoria Publishing, 1994 (2. vydání). ISBN 80-85605-84-8. S. 45–47. 
• TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 2. Praha: Rudolf Ryšavý : Tvar, 1950. Heslo Ohmann, Bedřich, s. 222. 
• VLČEK, Tomáš. Praha 1900 : studie k dějinám kultury a umění Prahy v letech 1890-1914. Praha: Panorama, 1986. S. 104, 305. 
• VYBÍRAL, Jindřich. Friedrich Ohmann : Objev baroku a počátky moderní architektury v Čechách. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2013. ISBN 978-80-86863-72-6. (česky, německy) 
• WITTLICH, Petr. Česká secese. Praha: Odeon, 1985. S. 46–49. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Friedrich Ohmann na Wikimedia Commons
• Friedrich Ohmann Archivováno 29. 12. 2012 na Wayback Machine. heslo in: Kamil Dvořák: Architekti v Českých zemích
• Friedrich Ohmann na serveru archiweb.cz
• (německy) Friedrich Ohmann heslo v Architektenlexikon Wien 1880–1945