Francouzská koloniální říše

Francouzská koloniální říše Empire colonial français ←  1534–1980  →  → vlajka
Geografie Francouzské kolonie na mapě světa. Světlou barvou: první francouzské impérium, tmavou barvou: druhé francouzské impérium
Hlavní město	Paříž
Rozloha	24 000 000 km²
Obyvatelstvo
Jazyky	francouzština
Státní útvar
Státní zřízení	monarchie, republika
Měna	frank
Vznik	1534
Zánik	1980
Státní útvary a území
Předcházející Francouzské království Následující Zámořská Francie Francouzská unie (1946–1958)

Francie získávala první kolonie na počátku 17. století, postupem času se stala jednou z rozhodujících světových koloniálních velmocí; v 19. a 20. století měla po Velké Británii nejrozsáhlejší koloniální říši. V současné době Francii zbývá jen několik bývalých koloniálních území roztroušených po celém světě, s větší či menší mírou autonomie (viz administrativní dělení Francie).

První území, které lze de facto označit jako francouzské kolonie, byly křižácké státy ve Svaté zemi jako důsledek křížových výprav (největší z nich Jeruzalémské království). Francouzská společnost je ale za své kolonie nepovažovala.

Na základě čtvrté křížové výpravy namířené proti Byzantské říši si francouzští a italští dobyvatelé území této východní křesťanské velmoci rozdělili na vícero menších států, a největší a nejvýznamnější z nich – Latinské císařství, bylo spravováno především burgundskými a flanderskými šlechtici. V rámci sedmé křížové výpravy měla Francie na čas v držení nilskou deltu, mezi roky 1192 – 1489 vlastnila Kypr jakožto Kyperské království. Žádné z těchto území nebylo považováno a nemůže být považováno za kolonie v dnešním smyslu slova.

Francie se pokoušela o zámořskou expanzi již od 16. století; objevitelské cesty Giovanniho da Verrazana ani Jacquese Cartiera ještě nepřinesly zemi územní zisky. První kolonizační pokusy vedla Francie v Jižní Americe, kde ale narážela na houževnatý odpor v této oblasti již etablovaných Španělů a Portugalců.^[1] Jedním z těchto pokusů bylo založení osad v Brazílii: na místě budoucího Ria de Janeira v roce 1555 (tzv. Antarktická Francie) a na místě budoucího São Luís v roce 1612 (tzv. Rovníková Francie); později i na Floridě.

Francie uspěla s koloniálními aktivitami až v Severní Americe – založením Port Royal (27. července 1605) na území dnešního Nového Skotska. Tři roky poté založil Samuel de Champlain město Québec, které se později stalo hlavním městem rozsáhlé, ale velice řídce osídlené kolonie Nová Francie, francouzští kolonisté osídlili prakticky jen úzký pás při březích Řeky sv. Vavřince, na zbytku území žili domorodí obyvatelé. Toto území ale bylo bráno jako obchodní kolonie, Francie se spíše soustředila upevňování své pozice v Evropě. Lepší podmínky pro samotnou kolonizaci nastaly až v polovině 17. století, francouzské kolonie na severoamerickém území byly ale ekonomicky slabší než britské. Se založením Louisiany (hlavní město New Orleans) se rozšířila francouzská území dále na západ. Faktické datum založení Louisiany je sporné, jedním z možných je rok 1683, kdy Robert La Salle prozkoumal řeku Mississippi a prohlásil tato území za doménu francouzského krále.

Současně s expanzí na severoamerickém kontinentu začala Francie budovat menší, ale výnosnější kolonie v Karibiku. Osidlování dnešní Francouzské Guyany začalo v roce 1604, kolonie na Svatém Kryštofu byla založena roku 1625, na Guadeloupu a Martiniku roku 1635, na Svaté Lucii roku 1651. Tyto kolonie byly postaveny a udržovány především otroky z Afriky. Nejvýznamnější karibská kolonie Saint-Domingue (dnešní Haiti) byla založena roku 1659 na západní polovině španělského ostrova Hispaniola (Španělsko tuto kolonii uznalo až v roce 1697), profitovala hlavně díky obchodu s třtinovým cukrem.

Francouzi se ve svých koloniálních snahách neomezovali jen na Ameriku, od první poloviny 17. století zakládali obchodní střediska na pobřeží Senegalu; v roce 1664 byla založena francouzská Východoindická společnost, která pomáhala zakládat kolonie na Indickém poloostrově (viz Francouzská Indie). Kolonie byly také zakládány v Indickém oceánu: Réunion (1638), Mauricius (1715) a Seychely (1756).

Od poloviny 18. století do začátku 19. století procházela Francie složitým obdobím vyčerpávajících válek a vnitřních konfliktů, které měly za následek ztrátu koloniálních území; nejvýznamnější z těchto konfliktů byla války o rakouské dědictví (1740 – 1748), Sedmiletá válka (1756 – 1763), Americká válka za nezávislost (1775 – 1783), Francouzská revoluce (1789 – 1799) a napoleonské války (1803 – 1815).

Zatímco válka o habsburské dědictví dopadla nerozhodně, prohraná Sedmiletá válka pro Francii znamenala ztrátu Nové Francie (z níž Louisiana byla postoupena Španělsku výměnou za jeho vstup do války, zbytek připadl Velké Británii). Ve své době ale tyto události neměly takový dozvuk, protože kolonialismus nebyl ve Francii ve středu zájmu.

Katastrofou pro francouzské koloniální panství byl rok 1791, kdy na Saint-Domingue začalo rozsáhlé povstání otroků. Pod vedením Toussainta Louvertura získala tato karibská země v roce 1804 nezávislost (již s novým názvem – Haiti), čímž se stalo prvním moderním samostatným černošským státem na světě. V období napoleonských válek byl zbytek francouzských kolonií obsazen Brity. Napoleon v roce 1803 získal od Španělska zpět Louisianu (zabírající velké území na dnešním americkém středozápadě), v tom samém roce ji ale prodal Spojeným státům americkým. S neúspěchem se setkala také kolonizace Egypta mezi lety 1798 – 1801.

Po skončení napoleonských válek Británie vrátila Francii některé kolonie: Guadeloupe, Martinik, Francouzskou Guyanu, některá obchodní místa v Senegalu, Réunion a malá území v Indii; Britové však neopustili Svatou Lucii, Tobago, Seychely a Mauricius.

Pravý začátek nového francouzského impéria se datuje k roku 1830, kdy začala krvavá invaze do Alžírska (součást Osmanské říše). Napoleon III. se pokoušel o založení protektorátu koloniálního typu v Mexiku (mezi lety 1861 – 1867), ale Francouzi se těchto plánů museli vzdát, protože byly v nebezpečném rozporu s americkou Monroeovou doktrínou. Napoleonovi III. se ale podařilo získat území v Kambodži a na jihu Vietnamu.

Francouzská území se významněji rozrostla až po prusko-francouzské válce z roku 1871, za období třetí francouzské republiky (trvající v letech 1871 – 1940), kdy Francouzi dobyli celý dnešní Vietnam; spolu s Kambodžou a Laosem získaným v roce 1893 tyto oblasti tvořily Francouzskou Indočínu, vzniknuvší v roce 1887. Francouzská expanze pokračovala také v Africe, v roce 1881 byl v Tunisku ustanoven protektorát, pod francouzský vliv se dále dostaly rozsáhlá území v severozápadní Africe na území dnešní Mauretánie, Senegalu, Guineje, Mali (Francouzský Súdán), Pobřeží slonoviny, Beninu, Nigeru, Burkiny Faso, Čadu, Středoafrické republiky a Republiky Kongo. Malá francouzská kolonie existovala i na východním pobřeží Afriky: Džibuti (tzv. Francouzské Somálsko). V roce 1912 se francouzským protektorátem stalo také Maroko.

Francouzi také zakládali kolonie v Pacifiku: Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie a Nové Hebridy (společná vláda s Británií).

Největšího územního rozmachu dosáhla francouzská koloniální říše po skončení první světové války, rozrostla se o bývalé německé kolonie Togoland a Kamerun a de facto k ní připadly také bývalé osmanské provincie Sýrie a Libanon (jako mandátní území). Ve všech koloniích probíhala europeizace a prosazování francouzské kultury, nejvíce však v západní a severní Africe. Tamějším obyvatelům, kteří přijali francouzskou kulturu, dokázali mluvit spisovně francouzsky a přijali křest, bylo přiznáno francouzské občanství včetně volebního práva.

Francouzská koloniální říše se začala rozpadat v průběhu druhé světové války, kdy Japonsko okupovalo Indočínu, Británie Sýrii, Libanon a Madagaskar a Spojené státy americké severní Afriku (při bojích s Německem). Po válce se Francii podařilo znovu obsadit některá ztracená území, byla ale konfrontována s celosvětovým tlakem na dekolonizaci; s možnou ztrátou kolonií se nechtěla smířit.

Ho Či Minův Viet Minh vyhlásil nezávislost Vietnamu, což bylo příčinou indočínské války. V roce 1955 proběhlo v Kamerunu povstání za nezávislost, které bylo tvrdě potlačeno. Poté, co se v roce 1954 Francouzi stáhli z Indočíny, byli nuceni čelit dalšímu krvavému konfliktu v souvislosti s alžírskými snahami o nezávislost, kterou tomuto území odmítali udělit. Ožehavým problémem bylo zejména postavení značného množství evropských kolonistů ve francouzské severní Africe (tzv. pieds-noirs). Alžírsko získalo nezávislost po několikaletém konfliktu v roce 1962. Většina afrických zemí získala nezávislost po místních referendech v roce 1960, Mayotte a Réunion se ale rozhodly zůstat součástí Francie jako zámořská území.

Pod francouzskou správu ve 21. století setrvává jen zlomek bývalé zámořské koloniální říše, nejvýznamnější z těchto území je Francouzská Guyana (další viz administrativní dělení Francie). Ve většině bývalých francouzských kolonií je hluboce zakořeněná francouzská kultura, francouzština zůstala jako úřední jazyk či používají měnu navázanou na euro (měnová unie západoafrických států používající CFA frank).

V tomto článku byly použity překlady textů z článků French colonial empires na anglické Wikipedii a Französische Kolonien na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Francouzské kolonie na Wikimedia Commons