|
Zubrnice
Zubrnice (německy Saubernitz) jsou obec o celkové rozloze 674,18 ha[4] s rozsahem poloh přibližně 230 až 650 m n. m. v krajinné oblasti Českého středohoří,[5] v rámci administrativně správním v okrese Ústí nad Labem náležejícím do Ústeckého kraje na území České republiky.[6] Žije zde 223[1] obyvatel. Zástavba mezi kopci, nejnižší polohy obce se nachází v údolí Lučního potoka, nejvyšší na severozápadním svahu pod vrcholem Buková hora (686,1 m n. m.). Obec (obecní úřad) leží asi třináct kilometrů východně od centra okresního města Ústí nad Labem (Mírové náměstí).[7] Část zástavby vsi středověkého původu (doložena v roce 1352) s řadou cenných příkladů lidové architektury, v roce 1995 prohlášena vesnickou památkovou rezervací.[8] V roce 1988 otevřena veřejnosti expozice lidových staveb pod názvem Soubor lidové architektury Zubrnice, od 11. prosince 2018 pod názvem Muzeum v přírodě Zubrnice je součástí Národního muzea v přírodě.[9] HistorieNejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1352.[10] V letech 1977 až 1988 z podnětu bývalého Okresního vlastivědného muzea v Ústí nad Labem výstavba expozice lidové architektury v přirozené krajině, lidově označovaná „skanzen”. Některé vesnické stavby obnoveny a doplněny přenesenými z míst, kde jim hrozil zánik, zejména z východní části Českého středohoří. Od roku 1976 organizovalo muzeum v bývalém Československu letní brigády pro studenty při různých stavebních akcích.[11] Muzeum v přírodě veřejnosti otevřeno v roce 1988, jedná se o jedno z nejmladších v České republice, představujících lidovou architekturu a další sbírkové předměty.[12] V 90. letech navázalo muzeum spolupráci s Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.[zdroj?] ObyvatelstvoPři sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 429 obyvatel (z toho 201 mužů), z nichž bylo jedenáct Čechoslováků, 416 Němců a dva cizinci. Kromě dvou evangelíků se hlásili k římskokatolické církvi.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 472 obyvatel: sedmnáct Čechoslováků, 453 Němců a dva cizince. Až na sedm evangelíků a 23 lidí bez vyznání byli římskými katolíky.[14]
Části obce
PamětihodnostiSouvisející informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Zubrnicích.
V urbanisticky i krajinářsky jedinečně umístěné obci v kopcovité krajině Českého středohoří se nachází soubor hodnotné zástavby lidové architektury, vedle sebe stojí stavby roubené, hrázděné i zděné. Ve středu obce, s dominantou kostela sv. Maří Magdalény, zachováno několik historických roubených stavení, tvoří jádro muzea v přírodě. Interiérové i exteriérové expozice prezentovány například objekty: Barokní studna Podrobnější informace naleznete v článku Barokní studna (Zubrnice).
Barokní studna na osmiboké podezdívce se šindelovou stříškou, chráněná jako kulturní památka.[16] Původní stavba z roku 1695, která pochází ze Střížovic, části města Chlumce u Ústí nad Labem, byla prvním objektem, přemístěným do zubrnického skanzenu. Dům čp. 46 z LoubíPatrový roubený komorový dům s velmi starým jádrem, v jedné ze stěn pískovcový kvádr – vyryté vročení 1700, původně výměnek usedlosti čp. 46 v Loubí, od roku 1965 kulturní památka. V letech 1994 až 1995 na původním místě rozebrán a v letech 2010 až 2012 postaven v expozici muzea v přírodě (zázemí muzea, pokladna, využíván jako víceúčelové vzdělávací centrum).[17] V Loubí patřil nejbohatším sedlákům (vykonávali dědičně funkci rychtářů). Na nádvorní stěně spočívá na stropních trámech pavlač, neobvykle vedená pod zadním štítem i po druhé straně domu (toto provedení bylo k 1. lednu 2017 jediným známým případem).[zdroj?] Kaple Nejsvětější TrojiceMalá sakrální stavba s hrázděnou lodí při silnici do Lovečkovic, na místo přemístěna v roce 1992 ze zaniklých Žichlic (okres Teplice), věžička bez zvonu, od roku 1964 kulturní památka.[18] Kostel svaté Maří Magdalény Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svaté Máří Magdaleny (Zubrnice).
Sakrální stavba na místě původně gotického kostela (dokladován ve 14. století) na návrší v obci, v letech 1723 až 1739 barokně upraven českým architektem a stavitelem italského původu, Octavio Broggio (1670–1742), od roku 1963 kulturní památka.[19] Věž i sanktusník kostela bez zvonu, v lucerně věže dva litinové hodinové cymbály. V minulosti zvon z roku 1601 od Matouše Voříška, zvon z roku 1739 a dva malé zvony v sanktusníku.[20] Mlýn čp. 27 TýništěVodní mlýn s mlýnicí z 18. století, od roku 1978 kulturní památka.[21] Objekt v roce 1976 získalo bývalé Okresní vlastivědné muzeum v Ústí nad Labem, pozdější zřizovatel muzea v přírodě. Jedná se o nejmladší a také nejmenší mlýn z více než 20 mlýnů vystavěných na Lučním potoku. Postaven na horní vodu, tzn. voda teče na mlýnské kolo shora. Voda z náhonu odtékala do nádrže s ústím do náhonu pily v sousedství mlýna. Na jednom z pilířů vročení 1803, stavba pravděpodobně zahájena v roce 1758 po prodeji pozemku na stavbu vodního mlýna.[22] V objektu vodního mlýna několik neobvyklých věcí, původní dřevěný komín (vymazaný hlínou a plevami), také kamna s přikládáním paliva z předsíně (k zamezení znečištění hlavní síně). V mlýně a jeho okolí se natáčela pohádka Dešťová víla.[zdroj?] Mlýn čp. 28 TýništěNa původních základech vodního mlýna čp. 28 na katastrálním území Týniště (vodní mlýn na mapě stabilního katastru označen „Schelmühle”) postaven roubený patrový mlýn čp. 59 s trojpatrovou lomenicí, přenesený z Homole u Panny, uvnitř rekonstruovaný mlecí mechanismus, tzv. umělecké složení mlýna, přenesené z Hamrů u Hlinska.[23] Objekt tzv. industriálního dědictví (technického stavitelství) v roce 2002 prohlášen Ministerstvem kultury České republiky za kulturní památku.[24] Původní mlýn v Týništi patřil k největším a nejstarším mlýnům na Lučním potoce. V roce 1628 jej zakoupil Šimon Klein, u mlýna také pila a olejna (písemná zmínka z roku 1710). Roku 1828 zachvátil komplex staveb požár, následně mlýn rozšířen a postaven z cihel (první „nedřevěný” mlýnem v lokalitě), v roce 1851 dobudovány pila a olejna. Mlýn a olejna ukončily provoz před rokem 1924, pila v roce 1948 a v roce 1968 objekty zbořeny (místo pro vodárnu).[zdroj?] Vesnická škola čp. 26Zděná patrová budova z roku 1863 na místě dřevěné přízemní školy z roku 1768, v objektu expozice vesnické školy z poloviny 20. století (situována do období krátce po druhé světové válce), od roku 1993 památkově chráněn,[25] v roce 1997 expozice otevřena veřejnosti. Vesnický obchod čp. 74Expozice v rozsáhlé usedlosti, tzv. vesnický obchod provozovaný od konce 19. století do počátku padesátých let 20. století, době odpovídá vnitřní vybavení,[26] například původní krámská skříň, velké zásobníky na kávu aj., od roku 1985 objekt kulturní památkou.[27] Zemědělská usedlost čp. 61Rozsáhlá venkovská usedlost z konce 18. století, situována na návsi, od roku 1978 kulturní památka.[28] Základem patrový dům se zděným přízemím, roubeným patrem a se sušárnou chmele, tzv. chmelařský dům z roku 1808, s typickými větracími štěrbinami ve střeše (umožňovaly sušit chmel na dvou půdních podlažích). Součástí komplexu unikátní horkovzdušná sušárna ovoce, bezdýmová a s přenosnými lískami poslední funkční svého druhu v Českém středohoří. V areálu také roubený špýchar z Lukova, kůlna na vozy z Řepčic a hrázděná stodola ze Suletic.[29] Železniční stanice čp. 25 TýništěBudova železniční stanice z roku 1890, od roku 1985 kulturní památka (industriální dědictví),[30] součást od roku 1998 památkově chráněné železniční trati Velké Březno – Lovečkovice.[31] Malé nádraží s budovou železniční stanice je zhruba 300 m vzdálené na jihozápad od zubrnické návsi, katastrálně náleží k Týništi.[32] V roce 1996 v obvodu železniční stanice otevřena první expozice historie místní dráhy Velké Březno – Lovečkovice – Verneřice/Úštěk, na části trati od roku 2010 částečný provoz historických železničních vozidel,[33] dráha vlečky s názvem Místní dráha Velké Březno – Úštěk (železniční trať Velké Březno – Lovečkovice – Verneřovice / Úštěk). Nádraží se objevuje ve filmu Rebelové (režisér Filip Renč).[34] Další stavby
Fotogalerie
OdkazyReference
Externí odkazy
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
.jpg)
