|
Zlatí úhoři (kniha)
Zlatí úhoři je kniha českého prozaika židovského původu Oty Pavla (vlastním jménem Otto Popper). Tato sbírka povídek, obsahující povídky ze dvou Pavlových próz – Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974), byla poprvé vydána roku 1985 pod nakladatelstvím Československý spisovatel. Jedná se o soubor autobiografických povídek, které jsou zasazené do českého prostředí v období druhé světové války. Kniha byla inspirována vlastním životem Oty Pavla, proto je samotné dílo kombinací tematiky osudu židů v době druhé světové války, intenzivní Pavlovy rybářské vášně a neodmyslitelně radostných dětských zážitků s jeho výjimečným tatínkem.[1] Literární vědkyně Hana Hrzálová hodnotí soubory povídek Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby, ze kterých je soubor Zlatí úhoři složen, jako jeho nejlepší díla.[2] Název díla Zlatí úhoři je inspirován stejnojmennou povídkou, jež je souboru povídek také zahrnuta. Režisérem Karlem Kachyňou byly Pavlovy povídky již v roce 1979 zfilmovány – rovněž pod názvem Zlatí úhoři. DějCelá kniha je rozdělena do tří částí. První část, Zlatí úhoři, zachycuje předválečný život malého Oty a jeho tatínka Lea Poppera (později Leo Pavel), kteří spolu tráví čas rybařením a zažívají spolu nejrůznější příhody (jako např. když malý Ota nachytal svému tatínkovi k narozeninám jedenáct úhořů, které potom řezník přesolil tak moc, že nebyli poživatelní). Tato část knihy se nese v pozitivním a bezstarostném duchu a číší z ní optimismus a veselost. Druhá část knihy s názvem Bílé hřiby je oproti části první diametrálně odlišná. Poukazuje na každodenní starosti židovské rodiny Popperových, která v době druhé světové války čelí nelehkým následkům kvůli jejich židovskému původu. Rodina se proto musí odstěhovat z Prahy do vesnice Buštěhrad, ze které jsou do koncentračního tábora odvedeni Otovi dva starší bratři, Hugo a Jiří, a později i otec. Třetí a zároveň poslední část knihy nese název Smrt krásných srnců a uzavírá autobiografický příběh z dětství Oty Pavla. V úvodu se dozvídáme, že se z koncentračního tábora oba bratři a otec vrátili a celá rodina tak opět může žít společně v Buštěhradu. Děj třetí části se odehrává v době poválečné, kdy se dospělý Ota Pavel vrací do míst svého mládí a vzpomíná na chvíle strávené v těchto místech. Celou knihu uzavírá poněkud pesimistický konec, který oznamuje smrt tatínka Oty Pavla, Lea Poppera. Přijetí díla a interpretaceBohumil Svozil, literární vědec a kritik, dlouhodobě se zabývající dílem a osobností Oty Pavla, sestavil soubor povídek Zlatí úhoři.[3] Tento soubor, poprvé vydaný v roce 1985, je složen z vybraných povídek Oty Pavla, a to ze souborů Jak jsem potkal ryby (1974) a Smrt krásných srnců (1971). Bohumil Svozil ve Zlatých úhořích zachoval pouze ty povídky, které považoval za „umělecky silnější“ a charakteristické pro život Oty Pavla.[4] Jelikož Svozil některé povídky ze souboru Jak jsem potkal ryby vyřadil a zachoval ve Zlatých úhořích pouze ty „umělecky více silné“, je překvapivé, že mnohé zachované povídky, dle Svozila „umělecky silnější“, byly podrobeny mnohem ostřejší a zásadnější kritice než ty, které byly vyřazeny.[3] Ota Pavel byl velmi specifickou osobností a měl neskutečný dar vyprávět, což se projevuje v mnoha jeho povídkách, ve kterých z obyčejných historek dokázal vytvořit literární text s velkými kvalitami.[1] Oba soubory povídek, ze kterých je složen souhrn próz Zlatí úhoři, byly veřejností přijaty velmi dobře. Dobové recenze próz Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby ukazují, že oba tyto soubory byly odborníky hodnoceny kladně. Literární vědkyně Hana Hrzálová při příležitosti prvního vydání knihy Fialový poustevník v roce 1977 pronesla: „Je nesporné, že Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby patří k sobě. Obě knížky mají stejnou uměleckou a životní inspiraci; jsou tím nejlepším, co Ota Pavel napsal; a jimi se také nejvýrazněji a nejosobitěji zúčastnil na tvorbě české prózy sedmdesátých let“.[2] Recenze Pavlových knih také často vyzdvihují obsahovou a stylovou ambivalenci. Dramatická tematika pod strachem prožitých dětských let Oty Pavla v časech druhé světové války dodává na vážnosti v celém díle. V kontrastu této dramatické tematiky se v textu objevuje také tematika poněkud veselejší, která vyrovnává negativní motivy války. Ota Pavel v pravou chvíli používá zábavnou formu a vtipné příhody, jež pochmurnost doby vyvažují. Právě tuto obsahovou protikladnost kladně hodnotí literární historik a teoretik Jiří Holý, který o Otovi Pavlovi napsal, že je jeho typickým rysem tendence mísit vrcholně dramatické s idylickým.[5] Také Hana Hrzálová označuje tuto obsahovou ambivalenci Oty Pavla za základní a k tomu přirovnává styl psaní Oty Pavla k Bohumilu Hrabalovi: „Oba jsou z rodu vypravěčů, kteří mají smysl a talent pro humorné stránky života, pro onu zvláštní směs tragického a komického, jíž se vyznačuje život, a pro svérázné lidové figurky. Jsou však mezi oběma i nemalé rozdíly v přístupu ke skutečnosti, k lidem. Hrabal vzpomínku, prožitek, figuru rozvádí do anekdoty…deformuje realitu, nadsazuje. Ota Pavel je vážný, opravdový, v řádcích jeho próz hmatáš puls života, lásku i bolest…“.[2] AdaptaceDle předlohy Pavlových povídek byla pod vedením režiséra Karla Kachyni v roce 1979 natočena stejnojmenná filmová adaptace Zlatí úhoři. Tento velmi úspěšný film získal první cenu na mezinárodním festivalu televizních a rozhlasových pořadů Prix Italia.[6] Kromě filmové podoby Zlatí úhoři (1979) vznikl o sedm let později také televizní film Smrt krásných srnců (1986), motivovaný předlohou stejnojmenné knihy Oty Pavla Smrt krásných srnců a opět režírovaný Karlem Kachyňou. Na obou těchto televizních adaptacích anonymně s Karlem Kachyňou spolupracoval také prozaik a publicista Dušan Hamšík.[6] OdkazyReference
Literatura
|
||||||||