Ota Pavel
Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper (2. července 1930 Praha – 31. března 1973 Praha), byl český prozaik, novinář a sportovní reportér. Je autorem sportovních a autobiografických próz s tématy z vlastního dětství. ŽivotopisNarodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera (1899–1968)[1] a jeho ženy Hermíny, rozené Netrefové (1905–1977). Až do svých šesti let bydlel s rodiči a bratry v Praze 7 v ulici Farského (dříve Strossmayerova) v domě Husova sboru. Odtud se přestěhovali v roce 1939 do Buštěhradu (zde byl Ota Pavel žákem základní školy, která byla po něm později pojmenována) k rodičům otce a do stejného domu se po válce rodina vrátila. Velice se zajímal o sport. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník v dole Prago v Dubí u Kladna. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec. Všichni členové rodiny byli organizováni v KSČ, v roce 1947 vstoupil do strany i Ota.[2] Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující. Po válce hrál hokej za Spartu, byl kapitánem dorosteneckého mužstva (později na Spartě mládež i trénoval), ale především se věnoval činnosti redaktora. V letech 1949–1956 (s výjimkou let 1951–1953, kdy absolvoval vojenskou službu) působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase,[3] kam byl přijat na doporučení svého přítele Arnošta Lustiga. Mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadión a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí. Jako redaktorovi mu bylo umožněno cestovat, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo Dukly Praha do USA (tuto zkušenost zpracoval v knize Dukla mezi mrakodrapy), dále navštívil Francii, Švýcarsko nebo SSSR. Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem. Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu.[4] Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel na srdeční infarkt ve věku 42 let v rodné Praze. Je pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech vedle svého otce. Některé jeho prózy, především Zlatí úhoři (s Vladimírem Menšíkem) a Smrt krásných srnců (s Karlem Heřmánkem), byly úspěšně zfilmovány. Od února 2000 nese jméno Oty Pavla gymnázium v Praze-Radotíně. Bylo tak učiněno ve spolupráci s jeho bratrem Hugem Pavlem. K okolí gymnázia (Berounka, Brdy) se totiž vztahují některá Pavlova díla. V roce 2002 bylo v Buštěhradě zřízeno muzeum věnované životu a dílu Oty Pavla. Expozice obsahuje množství fotografií, dokumentů a originálních osobních předmětů.[5] Dílo
Posmrtně vydané výbory
Sebrané spisyV roce 2002 připravila Slávka Kopecká v pražském nakladatelství HAK – HUMOR A KVALITA souborné vydání literárního díla Oty Pavla pod názvem Sebrané spisy Ota Pavla
Memoáry
OdkazyReference
Literatura
Související články
Externí odkazy
|