Temno (román)

Temno
Ilustrace Adolfa Kašpara k vydání z roku 1926
Autor	Alois Jirásek
Jazyk	čeština
Žánr	historický román
Datum vydání	1913-1914 (na pokračování) duben 1915 (knižně)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Temno je historický román Aloise Jiráska odehrávající se v první polovině 18. století. Knižně vyšel poprvé v dubnu 1915 v nakladatelství J. Otty, definitivně naplnil scottovský románový typ (pojmenován podle spisovatele Waltera Scotta, vyznačuje se bohatou dějovostí, napínavým příběhem fiktivních, nebo poloanonymních postav, jejichž osudy utváří konkrétní událost, v níž vystupují i skutečné historické postavy). Temno se stalo, dle tohoto románu, synonymem pobělohorské doby v Čechách.^[1]

Děj románu je umístěn do doby zápasu o svatořečení Jana Nepomuckého; začíná korunovací Karla VI. (1723, tedy více než sto let po bitvě na Bílé Hoře) a končí svatořečením Jana Nepomuckého (1729), kniha tedy popisuje šest let z doby pobělohorské. Příběh se odehrává v Praze a na Skalce u Opočna. Do Prahy přijíždí regent (vrchní správce panství) Lhotský ze Skalky, aby se spolu s dalšími zástupci slavných rodů zúčastnil korunovace. Pak se opět vrací na Skalku, kde žije se svou neteří, bohabojnou paní Polexinou Mladotovnou. Spolu s vrchností žije ve Skalce mnoho poddaných, pro příběh je důležitý hlavně myslivec Machovec se svými dětmi (Helenkou a Tomášem) a nevrlý správce Čermák. Lhotský má v oblibě rodinu myslivce, s Machovcem a jeho synem pořádá hony. Helenka pracuje jako služka u paní Polexiny. Machovec si ale znepřátelí správce Čermáka poté, co se vysměje peklu, kterým správce rád straší poddané.

V českých zemích se stále vyskytují vyznavači zakázané evangelické víry a proti nim všemi možnými prostředky bojuje jezuitský řád; v potírání nekatolíků zvláště vyniká páter Koniáš. Myslivec s dětmi chodí do kostela, ale správce zjistí, že nedodržují půst, na večer zavírají okenice, a proto pojme podezření, že jsou vyznavači protestantské víry. S tímto obviněním ale u Lhotského neuspěje. Myslivec se setká se svým přítelem Vostrým, jenž je hledán jakožto predikant (protestantský kazatel) a šiřitel nekatolických knih. Katolické misie chtějí vyznavače přijímání pod obojí obrátit zpět na katolickou víru. Jedna taková misie, kterou vede jezuita Mateřovský, zavítá do blízkosti Skalky a správce Čermák ihned udá Machovce. Tomu se sice podaří uprchnout, avšak Tomáše a Helenku nemůže vzít s sebou. Jezuité zastihnou v domě jen myslivcovy děti, ale při prohlídce nalézají nakonec i zakázané knihy, které jsou pak slavnostně spáleny na hranici.

Tomáš a Helenka se dostanou do nemilosti paní Polexiny a jsou považováni za kacíře. Jsou vyhnáni z myslivny a musí tvrdě pracovat s ostatními poddanými. Po čase je paní Polexina pošle na převýchovu ke svému příbuznému do Prahy. Nejsou vítáni a následně jsou prodání do poddanství k sládkovi Březinovi. Tomáš pracuje na vinicích, kde se setkává i se zastánci nekatolické víry. Helenka se dostává k příbuzné sládka Březiny, paní Lerchové, kde je s donucením převychovávána na katolickou víru (rekatolizována). Helenka zjišťuje, že její otec se úspěšně dostal za hranice a plánuje jejich odjezd do ciziny. Během služby u paní Lerchové se však Helenka seznámí s jejím vnukem Jiřím Březinou, studentem filosofie. Později se do sebe, i přestože jejich víra je rozdílná, zamilují. Helenka ostatně už pochybuje o evangelické víře a stále více se i vnitřně kloní ke katolicismu.

Ve společnosti se netrpělivě očekává svatořečení Jana Nepomuckého. Do Prahy přijíždí jezuita Mateřovský, který má jediný cíl – zcela vymýtit před svatořečením nekatolickou víru v Praze. Podaří se mu překvapit vinaře při tajné protestantské bohoslužbě, které se účastní i predikant Vostrý, který z pověření Machovce přišel odvést Tomáše a Helenku do ciziny. Tomášovi i Vostrému se podaří uprchnout, ale Helenka s nimi odmítá utéct, protože miluje Jiřího.

U svého přítele Hubatia se Jiří Březina občas setkává s jeho sousedem, jímž je deklamátor (čili pomocný úředník) Svoboda, vášnivý sběratel knih a tajný evangelík. Když Tomáš a Vostrý prchali směrem k hranicím, poskytl jim pomoc i bratr deklamátora Svobody, který byl myslivcem na jičínském panství a který před časem musel odpřisáhnout, že se vzdává evangelické víry. Krátce po útěku Tomáše a Vostrého byl myslivec Svoboda udán pro rouhání (pochyboval o zázracích Jana Nepomuckého) a našly se u něho kacířské knihy; proto byl uvězněn. Myslivec tentokrát svou víru nezapřel, neodvolal, a tak byl mučen, odsouzen k smrti a potom i popraven.

U Březinů se rozhoduje, jaké povolání si zvolí Jiří. Otec touží mít ze syna kněze, což se nesetká s Jiříkovým nadšením. Stále miluje Helenku. Ona si ale uvědomí, že nikdy nebude spokojeně žít v manželství s Jiřím. Když se prozradilo, že si ona, dívka z kacířského rodu, pomyslila na syna bohatého měšťana, vyhnali ji z domu Březinových a za trest měla být odvezena do poddanství na Skalku. Přijímá tedy nabídku svého otce, který pro ni tajně přijel, a odchází za Tomášem do ciziny.

Deklamátor Svoboda navštívil svého uvězněného bratra myslivce, který čekal na popravu. Po návratu je propuštěn z úřadu a umírá na infarkt, když je přistižen při nekatolické bohoslužbě. Jiří Březina, zklamaný nenaplněnou láskou k Helence, se stává alumnem (seminaristou) a v bílém rouchu se účastní slavnosti na počest nového světce. Román končí oslavami svatořečení Jana Nepomuckého v ulicích Prahy. V poslední kapitole se dovídáme o osudu emigrantů: Machovce, Tomáše, Helenky a dětí popraveného myslivce Svobody.

• Ve fasciklu studijních materiálů, který se zachoval v Jiráskově pozůstalosti, je mnoho výpisků k Temnu. Tento román psal v době, kdy byl již v důchodu, a připravoval se na něj s mimořádnou svědomitostí. Jak naznačují výpisy ve studijních materiálech, znal Jirásek všechnu dostupnou historickou literaturu k tomuto tématu.^[2] „Ze srovnání historických dokumentů s Jiráskovým románem Temno je patrné, že autor velmi pečlivě studoval archiválie, aby vytvořil realistický obraz doby, prostředí, lidí i událostí."^[3]
• Postavu myslivce Svobody nalezl Jirásek v díle svého přítele Antonína Rezka Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách z roku 1887 a v práci T. V. Bílka Reformace katolická z roku 1892. Oba prameny vypravují o myslivci Svobodovi, který žil na panství hraběte Šlika a kterého dvakrát přistihli při čtení nekatolických knih; byl proto hrabětem odevzdán soudu a pro křivou přísahu popraven. Jeho synové a dcery, rovněž nekatolíci, nemohli snést útisk a uprchli do Žitavy. Také postava Machovce byla – s určitými úpravami – převzata z uvedeného díla Rezkova, kde se o něm praví, že utekl s celou rodinou do Saska.^[4] Rovněž jezuité Firmus a Mateřovský nejsou postavy vymyšlené, ale jejich existence je doložena v díle Rezkově, kde je popsán i nelidský způsob, jímž přiváděli nekatolíky zpět do lůna církve.^[5] Podrobnosti ze života pátera Koniáše čerpal Jirásek z článku Antonína Podlahy^[6] a u téhož autora našel též informace o dlouho marném úsilí získat obyvatele pražských vinic znovu katolické církvi.^[7][8] Skutečnou postavou byl také Jiří Vostrý.
• Podle historičky Ivany Čornejové je Jiráskův román "skvělé a velmi čtivé dílo ... Popisy činnosti misionářů i proslulou Koniášovu misii v Dobrušce líčí Alois Jirásek ve shodě s prameny. Jirásek znal prameny více než dobře." Naopak filmovou adaptaci románu z roku 1950 označuje za "směšnou karikaturu".^[9]
• Temno četli za 1. světové války čeští vojáci na frontách i lidé v zázemí a všude posilovalo vůli k odboji proti útisku a k boji za národní svébytnost. První knižní vydání v dubnu 1915 bylo během tří týdnů rozebráno a již 4. 6. 1915 vychází vydání druhé, které je vyprodáno ještě před Vánocemi. V březnu 1916 vychází vydání třetí a pak ještě tři do konce světové války. Profesor Arne Novák napsal v roce 1915 v časopise Květy: „Jedno jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry. A jím jest také v »Temnu«; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šeří zánik češství, věřiti v mravní sílu a lepší budoucnost národa...".^[10][11] Rakousko-uherské úřady na tento velký ohlas Jiráskova románu reagovaly tím, že Zemská školní rada vydala v lednu 1917 zákaz nákupu Temna pro školní knihovny. Pokyn k tomu jí dalo Místodržitelství přípisem z 15. 12. 1916.^[12]

Roku 1950 byla natočena československá filmová adaptace románu s názvem Temno. V režii Karla Steklého v hlavních rolích hráli: Ladislav Boháč, Jiřina Švorcová, Eduard Cupák, Theodor Pištěk, Helena Friedlová.

Jiráskovo Temno vycházelo nejprve v časopise Zlatá Praha, a to od září 1912 do září 1913 (kapitoly 1–52) a od října 1914 do března 1915 (kapitoly 53–76).^[14] Knižně bylo publikováno v nakladatelství Jan Otto v roce 1915. Román byl přeložen do několika jazyků, např. slovenštiny, polštiny („Mroki"), maďarštiny ("Sötétség"). Z mnoha českých vydání vybíráme dvě novější:

• JIRÁSEK, Alois. Temno. V Tribunu EU vyd. 1. Brno: Tribun EU, 2010. 555 s. ISBN 978-80-7399-315-3.
• JIRÁSEK, Alois. Temno. Praha: Český klub, 2000. 637 s. ISBN 80-85637-53-7.

Vycházela i vydání s poznámkami v edici Mimočítanková četba, např.:

• JIRÁSEK, Alois. Temno: Historický obraz: Mimočítanková četba pro odborné školy. 2., nezm. vyd. v SPN. Praha: SPN, 1959. 598, [2] s.

Román byl též zdramatizován:

• MAREK, Jan a JIRÁSEK, Alois. Temno: Dramatizace [stejnojm.] románu Aloise Jiráska. 1. vyd. Praha: Dilia, 1989. 45 s. ISBN 80-203-0067-8.

• Digitalizovaná vydání díla Temno v České digitální knihovně
• JIRÁSEK, Alois. Temno: historický obraz. 20. vydání. V Praze: Nakladatelství J. Otto, 1930. 768 s. Dostupné online

• Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1961. 631 s. [Viz kapitolu „Pobělohorská doba – doba temna" na str. 459–460; napsal Zdeněk Pešat.]
• FIALA, Jan. Temno, doba Koniášova. 1. vyd. Benešov: EMAN, 2001. 324 s., [11] s. obr. příl. ISBN 80-86211-20-7. [Autor mj. rozebírá i Jiráskovo „Temno" a líčí spory, které se o tento román vedly.]
• JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek: [monografie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 581 s. [Viz kapitolu „Temno" na str. 421–436.]
• KLEINSCHNITZOVÁ, Flora, Prameny „Temna". In: HÝSEK, Miloslav, ed. a MÁDL, Karel Boromejský, ed. Alois Jirásek: sborník studií a vzpomínek na počest jeho sedmdesátých narozenin. Praha: J. Otto, 1921. 510 s. [Studie „Prameny »Temna«" je otištěna na str. 159–171.] – dostupné též online

Dílo Aloise Jiráska
Romány	Skaláci (1875) • Na dvoře vévodském (1877) • Filosofská historie (1878) • Konec a počátek (1879) • U Rytířů (1879) • Na Staré poště (1881) • Poklad (1881) • V cizích službách (1883) • Psohlavci (1884) • V cizích službách (1885) • Skály (1886) • Z Čech až na konec světa (1888) • Proti všem (1893) • Staré pověsti české (1894) • Mezi proudy (1887–1890) • F. L. Věk (1888–1906) • U nás (1896–1903) • Bratrstvo (1900–1909) • Temno (1913–1915) • Husitský král (1920–1930)
Divadelní hry	Vojnarka (1890) • Kolébka (1891) • Otec (1894) • Zkouška (1895) • Emigrant (1898) • M. D. Rettigová (1901) • Jan Žižka (1903) • Gero (1904) • Lucerna (1905) • Samota (1907) • Pan Johanes (1909) • Jan Hus (1911) • Jan Roháč (1914)
Povídky	Povídka z hor (1878) • Z bouřlivých dob (1879) • Maryla (1885) • Zemanka (1885) • Zahořanský hon (1889) • Na Chlumku (1889) • Balada z rokoka (1905)
Filmové a televizní adaptace	Film Lucerna (Karel Lamač, 1925) • Psohlavci (Svatopluk Innemann, 1931) • Vojnarka (Vladimír Borský, 1936) • Filosofská historie (Otakar Vávra, 1937) • Lucerna (Karel Lamač, 1938) • Jan Roháč z Dubé (Vladimír Borský, 1947) • Temno (Karel Steklý, 1950) • Staré pověstí české (Jiří Trnka, 1952) • Vojnarka (Antonín Dvořák, 1953) • Jan Hus (Otakar Vávra, 1954) • Psohlavci (Martin Frič, 1955) • Jan Žižka (Otakar Vávra, 1955) • Proti všem (Otakar Vávra, 1956) • Ztracenci (Miloš Makovec, 1956) • Poklad hraběte Chamaré (Zdeněk Troška, 1984) Televize Lucerna (Jiří Bělka, 1960) • Lucerna (František Filip, 1967) • Záhořanský hon (Bohumil Sobotka, 1968) • F. L. Věk (seriál, František Filip, 1971) • Na dvoře vévodském (Evžen Němec, 1979) • Psohlavci (Milan Macků, 1985) • Preceptor (Jiří Bělka, 1986) • Staré pověstí české (seriál, Vladimír Mráz, 2012)
Hudební adaptace	Psohlavci (Karel Kovařovic, 1897) • Lucerna (Vítězslav Novák, 1923) • Jiří z Kunštátu a Poděbrad (Osvald Chlubna, 1942) • Temno (Iša Krejčí, 1944) • Poslední hejtman (Miroslav Krejčí, 1944) • Zahořanský hon (Jaroslav Křička, 1949) • Maryla (Vladimír Ambros, 1951) • Kolébka (Osvald Chlubna, 1952) • Pan Johanes (Ivo Jirásek, 1952) • Náchodská kasace (Sláva Vorlová, 1955) • Maryla (František Suchý Brněnský, 1956) • Vojnarka (Jiří František Novák, 1956) • Kolébka pro hříšné panny (Otmar Mácha, 1976)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Temno na Wikimedia Commons