|
Svaz přátel SSSR v ČeskoslovenskuSvaz přátel SSSR v Československu byl společenský, osvětový a politický spolek působící v letech 1930–1939 a 1945–1948 v Československu.[1] Hlavním úkolem svazu bylo seznamovat československou veřejnost s úspěchy socialistické výstavby v Sovětském svazu i se společenským a kulturním životem sovětských lidí.[2] HistorieVznikSvaz přátel SSSR v Československu byl založen na návrh V. sjezdu Komunistické strany Československa (KSČ) ustavením přípravného výboru v dubnu 1930.[3][4] U zrodu svazu stáli mimo jiné komunistický funkcionář Bohumír Šmeral, levicový novinář Julius Fučík a levicový právník Ivan Sekanina.[3] První veřejná schůze přípravného výboru Svazu v čele s Ivanem Sekaninou se konala 13. 7. 1930.[5] Jedna z prvních odboček připravovaného Svazu přátel SSSR se vytvořila 23. 7. 1930 v závodě Českomoravská Kolben-Daněk v Praze-Vysočanech.[3] Dne 25. 8. 1930 se konala první konference svazu.[6] Dne 24. 11. 1930 byl svaz úředně rozpuštěn pražským policejním ředitelstvím.[7] Dne 10. 4. 1931 byl svaz ale opět povolen.[8] 29. 4. 1931 se konala valná hromada přípravného výboru Svazu přátel SSSR v restauraci U Zábranských v pražském Karlíně, rovnající se svým významem vlastně ustavujícímu sjezdu svazu.[9][10] Počátkem roku 1932 měl svaz už 250 poboček.[8] 1. řádný sjezd svazu se uskutečnil dne 17. 6. 1932 a v této době měl svaz již 15 000 členů.[11] Od založení svazu v roce 1930 byl jeho čestným předsedou Zdeněk Nejedlý.[12][13] V čele svazu se do roku 1934 vystřídali postupně dva předsedové (V. Linka, A. Vávra).[3] První republikaZa svou činnost se svaz dostal do sporu s úřady předmnichovské Československé republiky, které zastavily jeho činnost, nejen v listopadu 1930, ale i od 20. 10. 1932, kterému předcházela konfiskace prvního čísla svazového časopisu Svět sovětů v květnu 1932.[14] Zdůvodnění druhého zastavení činnosti svazu se objevilo ve výměru pražského policejního ředitelství ze dne 12. října 1932, kde se uvádí, že Svaz přátel SSSR provozoval činnost politickou a tím vykročil z mezí svých stanov. Na důkaz tohoto svého tvrzení se uváděly především oběžníky a pokyny, vydané ústředím KSČ a citáty z komunistického tisku. Dále pak policejní výměr v odůvodnění svého zákroku uváděl, že Svaz přátel SSSR organizoval výpravy svých členů do SSSR, delegaci žen u příležitosti Mezinárodního dne žen, že vstoupil ve styk i s nezaměstnaným dělnictvem a jeho akčními výbory a že vyzýval k boji proti válečným přípravám proti Sovětskému svazu. Všechna policejní zdůvodnění a důkazy se vždy snažili zvrátit komunističtí poslanci prostřednictvím parlamentních interpelací na ministry vnitra, spravedlnosti nebo zahraničních věcí.[15] Svoji činnost mohl svaz znovu rozvinout až v roce 1934, když Československá republika dne 9. 6. 1934 uznala Sovětský svaz a navázala s ním plné diplomatické styky.[16][4] K obnovení činnosti svazu došlo pak 15. 9. 1934. Od 14. 10. 1934 řídilo jeho práci nové ústřední vedení v čele s předsedou MUDr. Bohuslavem Vrbenským, který stál v čele svazu v letech 1934–1939.[8][17] Do svazu se hlásili komunisté, členové reformistických stran a nestraníci.[3] V rámci taktiky „jednotné fronty“ tak budovala KSČ od začátku třicátých let řadu spolků a organizací, které fungovaly relativně nezávisle na KSČ a měly za úkol organizačně podchytit osoby, které byly ochotny spolupracovat s KSČ, ale nechtěly být členy této strany.[18] V roce 1936 měla tato organizace už 397 odboček s 38937 individuálními a 161 kolektivními členy (např.: Jednota nemajetného a pokrokového studentstva). Celkový stav členstva činil překvapivě skoro 254 000 členů.[3] Po mnichovské konferenci byl svaz nejdříve 15. 10. 1938 rozpuštěn slovenskou autonomní vládou a 16. 3. 1939 zastavilo jeho činnost i ministerstvo vnitra v Protektorátu Čechy a Morava. Během druhé světové války se řada funkcionářů a členů rozpuštěného svazu zúčastnila v odboji proti německé okupaci nebo se dostala do koncentračních táborů a věznic.[19] Poválečné obdobíBrzy po osvobození Československa došlo 3. – 4. 11. 1945 ke znovuobnovení Svazu přátel SSSR na manifestačním sjezdu v Praze.[20] Předsedou svazu byl zvolen spisovatel Josef Kopta.[21] Členkou předsednictva svazu se stala po roce 1945 také Milada Horáková. Záhy však u ní docházelo postupně k rozčarování ze způsobu jednání a povýšeneckého chování komunistů.[22] Svaz pak normálně fungoval až do února 1948. ZánikSvaz přátel SSSR v Československu zanikl ve dnech 21. – 22. 2. 1948, kdy se sloučil se Společností pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem (založenou v roce 1925).[23] Sloučením těchto dvou organizací vzniká na ustavujícím sjezdu v Národním divadle v Praze u příležitosti oslav vzniku Rudé armády nově Svaz československo-sovětského přátelství (SČSP). V jeho čele stanul jako jeho první předseda Zdeněk Nejedlý.[24] Poslání a zaměřeníSvaz se spolupodílel na vysílání delegací do SSSR, organizoval zájezdy československých a sovětských umělců a uměleckých souborů, pořádal výstavy, slavnostní akademie, divadelní představení, kulturní dny a „Týden přátelství se SSSR“. Pravidelně vytvářel plakáty, vydával tiskoviny a četné publikace. Ve svazu aktivně pracovali Bohumír Šmeral, Julius Fučík, Zdeněk Nejedlý, Ivan Sekanina, Václav Kopecký a další. Ve druhé polovině 30. let 20. století se svaz významně angažoval v boji na obranu republiky a za upevňování spojeneckých svazků mezi Československou republikou a SSSR.[19] Po druhé světové válce pokračoval svaz v tomto zaměření dále, když zdůrazňoval při svém náboru nových členů mimo jiné historickou úlohu SSSR při osvobozovacích bojích v Československu a Evropě a tradici v rozvoji přátelství se SSSR již v předválečné době.[4] Vydávání tisku a literaturySvaz přátel SSSR v Československu vedle pořádání přednášek a výstav, vydával jako tiskový orgán svazu časopis Svět sovětů a neperiodické publikace zaměřené na propagaci Sovětského svazu.[25] Kromě Světa sovětů, který byl oficiálním orgánem prozatímního ústředního výboru Svazu přátel SSSR, vydávaly některé krajské a okresní výbory Svazu vlastní časopisy. Např. krajský výbor v Olomouci počal vydávat list Svobodná země, krajský výbor v Moravské Ostravě Přítele Sovětů, okresní výbor v Přerově magazín Slovanský svět apod.[26] Svět sovětů: časopis přátel Sovětského svazu vycházející od 15. 2. 1932 do roku 1938 jako měsíčník (7 ročníků, první číslo bylo v květnu 1932 zkonfiskováno pražským policejním ředitelstvím). Později po znovuobnovení časopisu Svět sovětů: Obrazový týdeník přátel SSSR od roku 1945 do roku 1948 jako týdeník (4 ročníky).[27] Časopis Svět sovětů vycházel dále v letech 1948–1968 jako týdeník Svazu československo-sovětského přátelství, od roku 1968 pokračoval jako Svět socialismu a definitivně zanikl v roce 1992.[28] V roce 1932 časopis Svět sovětů spoluzaložil v Praze Bohumír Šmeral, který byl také v letech 1932–1933 jeho šéfredaktorem.[29] V letech 1945–1948 byl redaktorem Světa sovětů Zdeněk Adla, který byl v letech 1948–1952 jeho šéfredaktorem.[30] Pod hlavičkou Svazu přátel SSSR vycházely v letech 1945–1948 publikace v několika edičních řadách: SSSR v boji za světový mír, Knihovna Svazu přátel SSSR, Písně SSSR, respektive Třicet vítězných let SSSR (např.: Jaromír Lang, 30 let sovětských odborů, Praha 1947; A. J. Pacáková, 30 let sovětské hudby, Praha 1947), na nichž se podílely též nakladatelství Orbis a Společnost pro kulturní styky se SSSR. Publikace vycházely i mimo edice, a to zpravidla jako brožované naučné a populárně-naučné knihy (M. I. Bogoljepov, Daně v SSSR, Praha 1947; Arnošt Kolman, Atomová energie a SSSR, Praha 1946), ale i propagandistické knihy (Odpovědi J. V. Stalina na otázky dopisovatele "Sunday Times" A. Wertha; Gustav Bareš, Sovětský svaz a naše samostatnost, Praha 1947), a také hudebniny, omalovánky i pamětní pohlednice svazu. Ediční plán zahrnoval i beletrii, z níž vycházely především soudobé texty sovětských autorů (Valentin Katajev, Žena; A. Kononov, Povídky o Leninovi), objevila se i sbírka veršů Tristana Tzary Slunná silnice samá radost v překladu Adolfa Kroupy. V roce 1947 byl při časopise Svět sovětů zřízen Kruh čtenářů. Jeho členové si mohli objednávat publikace tří edičních řad: Magazíny Kruhu čtenářů Světa sovětů (1947, patrně jediný svazek), Knihovna dokumentů (1947, 2 svazky) a Knihovna sovětských románů (ohlášena jako Románová knihovna), jejíž vydávání posléze pokračovalo v nakladatelství Svět sovětů. Mimo tyto edice byly do programu Kruhu čtenářů zařazeny nákladnější obrazové publikace (Vladimír Vlček, Dnešní Moskva). Od roku 1947 časopis tiskl sovětské romány na pokračování, k nimž nabízel plátěné desky; následně knihy v levné úpravě vydalo i nakladatelství Svazu přátel SSSR (Knihovna Světa sovětů, 1947–1948, 4 svazky). Prvním svazkem Knihovny sovětských románů (1947–1952, celkem cca 35 svazků), vydaným ještě pro Kruh čtenářů, byl román Maxima Gorkého Tři dni v překladu Josefa Kadlece, který stál u zrodu edice a po celou dobu ji řídil. Vycházela zde prozaická díla soudobých ruských autorů (Pavel Bažov, Jurij Laptev, Sergej Sartakov), početně však byli zastoupeni i autoři jiných národů tehdejšího Sovětského svazu (ukrajinští spisovatelé Oleksandr Kopylenko a Natan Rybak, z Gruzie Leo Kiačeli a Georgij Gulia, z Tádžikistánu Sadriddín Ajní, z Ázerbájdžánu Manaf Sulejmanov a Mir Džalal, z Kazachstánu Sabit Mukanov a Muchtar Auezov, z Uzbekistánu G. Mokšancev, či z Estonska Hans Leberecht). Až na výjimky se zařazovaná díla držela tematických okruhů zakládání kolchozů, stachanovského hnutí a reminiscencí druhé světové války a válečného hrdinství rudoarmějců, autoři jiných národů však čtenářům dávali nahlédnout málo známých, až exotických oblastí a do mentality jejich obyvatel (jako např. autobiografická próza Džansiho Kimonka, příslušníka dálnovýchodního kmene Udehe).[31] OdkazyReference
Literatura
Související článkyExterní odkazy
|
