Klasická hebrejština podobně jako většina semitských jazyků nezaznamenávala samohlásky ale pouze souhlásky. Potřeba jednotného vokalizačního systému se objevila v době, kdy hebrejština pomalu přestávala být jazykem v běžné komunikaci a stávala se jazykem liturgickým. Vokalizace se tedy týkala primárně biblického textu, později začala být používána pro další texty, především Mišnu a dále ve středověku pro řadu dalších děl. Poměrně dlouhou dobu nebyly sjednoceny názvy všech samohláskových znamének (např. Raši nazývá samohlásková znaménka jinými názvy, než je obvyklé dnes) a dokonce ani jejich výslovnost.
Výslovnost hebrejských vokálů v moderní hebrejštině po najetí kurzorem na znak IPA se objeví jeho definice, po kliknutí na ikonku reproduktoru jeho zvuková ukázka
silné (forte) – označuje geminaci, zdvojování souhlásky
slabé (lene) – označuje plozívy, výslovnost [b], [k], [p] pro בּ, כּ, פּ (historicky též גּ, דּ, תּ)
mapik – tečka stejná jako dageš, označuje souhlásku v pozici, kde by jinak písmeno označovalo samohlásku, zejména s he: הּ
tečka u šin – rozlišovací tečka mezi znaky שׂ sin a שׁ šin
rafe – vodorovná čárka nad písmenem, užívalo se zejména v opačném případě než dageš
Psaní bez nikudu
Podle způsobu psaní samohlásek se rozlišuje:
Ktiv menukad (כתיב מנוקד) „Psaní s nikudem“
Ktiv male (כתיב מלא, dosl. „plné“ psaní) Samohlásky se v nevokalizovaném textu naznačují pomocí několika znaků, které jsou nazývány mater lectionis. To jsou konsonanty jód (י) pro [i] a [e], vav (ו) pro [u] nebo [o], he (ה) a alef (א) pro [a].
Ktiv chaser (כתיב חסר, dosl. psaní „bez“, umenšené) Prostý souhláskový text bez vyznačení samohlásek.
