|
Ludvík Klega
Ludvík Klega (22. ledna 1888 Hrabůvka – 9. ledna 1933 Vítkovice) byl československý legionář v Rusku, lékař a čelní představitel Československé obce legionářské, Sokola a českého spolkového života na meziválečném Ostravsku. ŽivotLudvík Klega se narodil 22. ledna 1888 do rodiny sedláka a starosty v Hrabůvce (dnes místní část Městského obvodu Ostrava-Jih), obci v sousedství průmyslových Vítkovic (dnes městský obvod Ostravy). V dětství přišel kvůli nemocem o otce a tři sourozence, což jej později vedlo k volbě povolání lékaře. Již během gymnaziálních studií v Moravské Ostravě a posléze i na lékařské fakultě v Praze se Klega zapojoval do iniciativ, jejichž cílem bylo sociální, zdravotní a kulturní povznesení jeho rodného kraje.[1] Prodchnut sokolskými ideály a vlastenectvím, přihlásil se roku 1912 do lékařské mise na pomoc balkánským Slovanům v boji s tureckou nadvládou. Působil v Bělehradě a později také v černohorském Cetinje. Tím si vysloužil nedocenitelné zkušenosti, ale také pozornost rakouských policejních úřadů.[2][3] Po vypuknutí první světové války proto musel s nálepkou politické nespolehlivosti odejít na bojiště nikoli coby lékař, ale jako prostý pěšák. Brzy v sanitních patrolách zakusil hrůzy frontového boje i vyčerpávající pochody během ústupů před útočící ruskou armádou. Teprve po intervencích rodiny byl ustanoven vojenským lékařem a na jaře roku 1915 mohl při přehlídce pluku pohovořit s arcivévodou Karlem, který se živě zajímal o jeho pobyt na Balkáně.[4] Patrně díky tomuto setkání byl Klega nečekaně povýšen a vyznamenán. Habsburský následník trůnu neměl ani tušení, že mladý lékař tou dobou pomáhal fingováním zranění českým vojákům zběhnout k nepříteli. Klega se brzy na to sám Rusům na úpatí Karpat vzdal. S dalšími zajatými lékaři pak zamířil do Čeljabinsku, kde v místní vojenské nemocnici pečoval o zajaté krajany i ruské vojáky.[4] V létě 1916 ho zde jeden ze zajatců, básník a spisovatel Rudolf Medek, požádal o falešnou diagnózu, aby nebyl poslán dále na Sibiř, což by ztížilo jeho záměr vstoupit do československého revolučního vojska. Klega mu vyhověl a následně si i on podal do formujících se legií přihlášku. Do jejich řad byl však povolán až po bitvě u Zborova v červenci 1917. Zprvu sloužil u 5. čs. střeleckého pluku. Po zhlédnutí údernického výcviku ale požádal o přeložení k 1. údernému praporu, elitní jednotce postavené z fyzicky a morálně nejzdatnějších legionářů.[4]   V březnu 1918 již ošetřoval během přesunu po železnici první raněné z bojů u Bachmače. Ve vagónu, jenž sloužil jako ošetřovna, následně ukrýval zbraně, jejichž odevzdáním podmiňovali ruští bolševici další cestu na východ. Legionáři se nakonec rozhodli pokračovat "vlastním pořádkem" a Klega tak následoval úderníky do bojů s bolševiky podél Transsibiřské magistrály, o tunely krugobajkalské dráhy, vylodění v nepřátelském týlu na východním břehu Bajkalu i krvavé řeže při postupu na Nižnij Tagil na Urale. Toto angažmá, při němž opakovaně prokázal osobní statečnost, mu vyneslo vícero vyznamenání, včetně ruského Řádu Sv. Stanislava III. stupně.[4][5] Klegovy lékařské i organizační schopnosti posléze našly uplatnění při budování sborové zdravotní služby, kdy se podílel na sestavování sanitních vlaků nebo zakládání kamenných nemocnic. S nakažlivými nemocemi, které vojsko sužovaly, bojoval osvětou. Naposledy sloužil u evakuačního úřadu ve Vladivostoku, který vypravoval legionářské transporty do osvobozené vlasti. Na Klegu, jenž se mezitím stačil oženit, přišla řada až v létě roku 1920, kdy Rusko opustil na palubě parníku Huntsend.[4] Po návratu se rozhodl vrátit do rodného kraje, opustil slibnou vojenskou kariéru a otevřel si ordinaci ve Vítkovicích, kde platil za vyhledávaného odborníka a propagátora moderních medicínských metod. Mimo to se s velkým nasazením pustil do organizování legionářského hnutí i spolkového života na Ostravsku – stal se činovníkem župy i předsedou vítkovické jednoty Československého obce legionářské, vedl moravsko-ostravskou odbočku Svazu československého důstojnictva a starostoval vítkovické jednotě Sokola. Stál mimo jiné i za vznikem sokolského kina Bio Rekord, dnes sídla Divadla Mír.[4]  Klegova činorodá práce skončila náhle 9. ledna 1933, kdy na následky prochladnutí po jedné z nesčetných cest za svými pacienty zemřel. Posledního rozloučení s vojenskými poctami se zúčastnily tisíce lidí ze širokého okolí. Nad rakví promluvil mezi jinými Klegův švagr a nejbližší přítel, spisovatel Vojtěch Martínek. Ostatky zemřelého byly nejprve uloženy v rodinné hrobce v Hrabůvce a po jejím zrušení v nedaleké Hrabové, kde spočívají dodnes.[4] Ludvík Klega po sobě zanechal vdovu a syna Alexeje (Miroslava), pozdějšího hudebního skladatele, pedagoga a politika. Posmrtné připomínky Dokladem úcty, jež se Klega u ostravské veřejnosti těšil, byla pamětní deska odhalená roku 1936. Na dům v Hrabůvce, kde prožil podstatnou část dětství, ji tehdy umístily spolky, v nichž se za svého života aktivně angažoval. Zatímco německou okupaci bronzová deska přečkala v úkrytu, během vlády komunistického režimu nenávratně zmizela i s domem, který musel ustoupit výstavbě nové Místecké ulice.[4][6] Na základě iniciativy Jednoty Československé obce legionářské Ostrava I, jež je následovnicí ostravských jednot meziválečné Československé obce legionářské, došlo dne 31. května 2023 v Hrabůvce díky podpoře Městského obvodu Ostrava-Jih ke slavnostnímu odhalení nové pamětní desky, a to na fasádě vestibulu školy nesoucí podle názvu ulice, na níž stojí, rodinné jméno Klegů – Základní školy MUDr. Emílie Lukášové a Klegova. Vzniklo tak místo, na kterém může být památka Ludvíka Klegy každoročně připomínána prostřednictvím pietních setkání školního žactva i široké veřejnosti.[7][8][9][10][11] OdkazyReference
Literatura
Související článkyExterní odkazy
|
||||||||||||||||||
.jpg)
