|
Leoš Janáček
Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy – 12. srpna 1928 Moravská Ostrava) byl český skladatel klasické hudby.[1][2][3][4] Přestože patřil do generace české hudební moderny, jeho styl se vyznačoval značnou osobitostí a originalitou. Ceněnou se stala jeho nezvyklá melodika, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska.[5] Celosvětově se prosadil operami včetně nejhranější Její pastorkyně, uváděné jako Jenůfa. Také orchestrálně-vokální díla Glagolská mše, Sinfonietta, rapsodie Taras Bulba a komorní skladby, především smyčcové kvartety, získaly světové uznání. Život a hudební začátkyLeoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě dne 3. července 1854[6] jako deváté dítě Jiřího a Amálie Janáčkových, kteří měli celkem čtrnáct potomků.  Pokřtěn byl jako Leo Eugen. Jeho otec i matka byli hudebně vzdělaní, ale chudí, a Leoše už jako jedenáctiletého (v roce 1865) poslali na klášterní školu na Starém Brně jako fundatistu (žák, jehož studium bylo hrazeno z odkazů ve prospěch kláštera), kde se mu dostalo pod vedením Pavla Křížkovského prvního hudebního vzdělání. Po absolvování německojazyčné reálky (1866 až 1869) studoval na brněnském Slovanském učitelském ústavě (1869 až 1872, tehdy to byla K.u.K. slawische Lehrerbildungsanstalt) a poté působil v Brně jako sbormistr. V roce 1874 odešel do Prahy, kde do roku 1875 studoval na varhanické škole, z níž byl málem vyloučen kvůli kritice gregoriánské mše ředitele Skuherského. Tam se spřátelil s Antonínem Dvořákem. V roce 1876 byl sbormistrem českého spolku Umělecká beseda. Dalšího hudebního vzdělání se mu v následujících pěti letech dostalo v Lipsku a Vídni. Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil v Brně varhanickou školu, jejímž prvním ředitelem se stal (dnes se nazývá Varhanická škola Leoše Janáčka). Působil také jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele. Dne 13. července 1881[7] [8] se oženil se svou šestnáctiletou žákyní Zdenkou Schulzovou, dcerou ředitele Slovanského učitelského ústavu v Brně, na kterém předtím studoval. Rok poté, 15. srpna 1882, se do manželství narodila dcera Olga, která v jednadvaceti letech zemřela na tyfus. Dne 16. května 1888 se narodil syn Vladimír, který po dvou letech zemřel na spálu. Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno. Skladatelská dráha.jpg) Na počátku své skladatelské dráhy byl Janáček převážně inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových Slovanských tanců složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem Lašské tance. Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění, když byla opera Její pastorkyňa v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře došlo až v roce 1916. Toto dílo mu však otevřelo dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala zanedlouho, v roce 1918, úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly, z nichž nejznámějším se stal Zápisník zmizelého. Toto poslední období skladatelova života přineslo nejvyzrálejší a světově proslulá orchestrální díla, především Sinfoniettu, rapsodii Taras Bulba a Glagolskou mši napsanou ve staroslověnštině, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Svým vokálním projevem byla Glagolská mše výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel v ní s jasnou vizí dospěl k pradávným kořenům slovanské hudební kultury, a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpala z cyrilometodějského odkazu, ale předkládala atmosféru syrové zemitosti člověka spojeného s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. V celosvětovém měřítku se jednalo o nevšední dílo co do svébytnosti i zpracování.  I ve vrcholném období tvorby skládal operní díla. Mezi nejznámější se zařadily Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky. Poslední opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu završila skladatelovu tvorbu, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého. K napsání některých skladeb jej inspirovala přítelkyně a múza Kamila Stösslová, která se stala předlohou některých ženských hrdinek jeho oper, jakými byly Liška Bystrouška, Káťa Kabanová či Elina Makropulos. V Berlíně bylo 8. prosince 1926 kladně přijato uvedení Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou. Světová a zároveň česká premiéra proběhla již 16. února 1926 v Brně.  Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, korespondentem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. V roce 1925 mu Masarykova univerzita v Brně udělila čestný doktorát filosofie za celoživotní tvůrčí odkaz.[9] Řadil se také k rusofilům a podnikl několik cest do Ruska. Doma pořádal schůzky brněnského Ruského kroužku, jehož byl spoluzakladatelem.[10] Byl nadšen ruskou literaturou a kulturou, a to se projevilo také v jeho díle. Jedná se například o orchestrální rapsodii Taras Bulba, 1. smyčcový kvartet podle díla Lva Nikolajeviče Tolstého Kreutzerova sonáta, nedokončenou operu Živá mrtvola podle Tolstého Anny Kareninové, opery Káťa Kabanová podle dramatu Alexandra Ostrovského a Z mrtvého domu na motivy románu Fjodora Dostojevského. ÚmrtíLeoš Janáček zemřel ve věku 74 let, v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech. V ostravském sanatoriu se věnoval korekturám opisu poslední opery Z mrtvého domu.[11][3] Dílo (výběr) Podrobnější informace naleznete v článku Seznam děl Leoše Janáčka.
Opery
Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie Problémy s přehráváním? Nápověda.
Orchestrální skladby
Vokální skladby
Komorní skladby
Skladby pro klavír (a případně komorní soubor)
Literární působeníVliv a odkaz V roce 2018 byl založen hudební festival Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, jenž vznikl sloučením festivalů Janáčkův máj a Janáčkovy Hukvaldy.[16][17] Mezi ctitele Janáčkovy hudby patřil i spisovatel Milan Kundera, který o něm sepsal tři eseje, které vyšly ve svazku Můj Janáček. Brněnský amatérský mužský pěvecký sbor Láska opravdivá se pojmenoval po raném Janáčkově sboru a zaměřil se na studium a provádění nejširší palety jeho sborového díla. Posmrtné pocty a památníky
OdkazyReference
Literatura
Související článkyExterní odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
