FC Porto
FC Porto (portugalsky: Futebol Clube do Porto) je profesionální portugalský fotbalový klub sídlící ve městě Porto, který působí v nejvyšší portugalské ligové soutěži Primeira Liga. Portský celek byl založen 28. září 1893, jako první z takzvané „Três Grandes“ (Velké trojky), kterou spolu s ním tvoří lisabonské týmy Benfica a Sporting, jeho zároveň největší soupeři. Dalším rivalem Porta je necelých 50 kilometrů vzdálený klub Braga.[6] Mezi příznivci je FC Porto známé pod přezdívkami Portistas („Porťané“) nebo Dragões („Draci“). Porto také patří k tradičním účastníkům Ligy mistrů UEFA, v hlavní soutěži si zahrálo už 23krát a pouze Real Madrid a FC Barcelona mají o jednu účast víc.[7] [pozn. 1] Porto patří mezi nejúspěšnější portugalské kluby a před začátkem sezóny 2021/22 mělo na kontě 29 ligových titulů od sezóny 1934/35, více jich má jen Benfica.[3] Portugalský ligový pohár Taça da Liga hraný od roku 2008 Porto dosud nevybojovalo (platné k roku 2021).[8] V počtu získaných trofejí patří Porto na 10. místo mezi evropskými kluby (76 trofejí), ale i nadále za Benfikou na 8. místě (82 trofejí).[9] V počtu získaných mezinárodních trofejí lze Porto označit za nejúspěšnější portugalský klub. V mezinárodních soutěžích získal 7 trofejí – dvakrát trofej v Lize mistrů (1987 a 2004), dvakrát v Poháru UEFA/Evropské lize (2003 a 2011), dvakrát v Interkontinentálním poháru (1987 a 2004) a jednou v Evropském Superpoháru (1987).[10] Porto je ve fotbalovém světě proslulé svojí schopností vyhlédnout si mladý talent (často z Jižní Ameriky) a později ho prodat několikanásobně dráž, než za kolik přišel.[11] Mezi roky 2004 až 2014 prodalo 17 fotbalistů evropským velkoklubům za celkovou sumu v přepočtu 776 milionů eur.[12] Mezi 100 nejdražšími přestupy je Porto jakožto prodávající zastoupeno třikrát (červenec 2021).[13] V době velkých úspěchů v letech 2002–2004 vedl klub slavný trenér José Mourinho a hrály v něm takové hvězdy, jako jsou Deco, Ricardo Carvalho, Maniche a další. Dalším velmi úspěšným trenérem v portské historii se stal André Villas-Boas, jenž v roce 2011 dovedl klub k vítězství v Evropské lize. Mourinho pro Porto získal v roce 2003 první treble jakéhokoliv portugalského klubu,[14] Villas-Boas toto napodobil roku 2011.[15] HistorieRaná historieKlub Foot-Ball Club do Porto byl založen 28. září 1893 místním obchodníkem s portským vínem jménem António Nicolau d’Almeida, jehož zájem o fotbal vznikl při jeho cestách do Anglie.[10] Portugalským šampionem se stal prvně roku 1922, to se soutěž Campeonato de Portugal hrála vyřazovacím způsobem.[3] Ve druhé polovině 20. století byl klubovým domovem stadion Estádio das Antas otevřený 28. května 1952, ačkoliv návrhy na jeho zbudování padaly již v roce 1933.[16] Během sezóny 1955/56 Porto poprvé ukořistilo double, tedy triumf ligový a i pohárový. O tom ligovém se rozhodlo v zápase proti Benfice, v pohárovém finále přehrálo Porto 2:0 Torreense. V důsledku toho se tým z Porta poprvé představil v evropských pohárech, kde v předkole Poháru mistrů evropských zemí padl s Athleticem Bilbao po porážkách 1:2 doma a 2:3 venku. První gól na evropské scéně dal záložník José Maria Pedroto.[16] V roce 1973 se udála tragédie, kdy kvůli srdečnímu selhání zemřel během zápasu záložník Pavão.[17] Mezi roky 1973 a 1974 posílil klub peruánský reprezentant a jeden z nejlepších fotbalistů Jižní Ameriky Teófilo Cubillas, za něhož klub zaplatil částku v přepočtu 400 tisíc amerických dolarů.[18] Útočně laděný hráč obsadil záložní pozici tzv. „desítky“ a stal se kapitánem týmu a k tomu nejlépe placeným hráčem portugalské ligy před Eusébiem. Za necelé čtyři roky zde vstřelil 65 gólů (ve 109 zápasech) a pomohl vyhrát národní pohár.[18] Roku 1978 portské mužstvo už bez Cubillase ukončilo 19 let bez mistrovského titulu pod trenérským vedením Josého Marii Pedrota, jejich bývalého hráče.[16] Roku 1982 byl předsedou klubu zvolen Jorge Nuno Pinto da Costa, pod nímž Porto vybojovalo koncem roku 1983 domácí superpohár a roku 1984 domácí pohár. Následně se představilo v Poháru vítězů pohárů, kde v semifinále přehrálo Aberdeen. O několik let později se objevila nařčení, že Pinto da Costa uplatil rozhodčího.[19][20] Porto ve svém prvním evropském finále po prohře 1:2 proti Juventusu neuspělo. Další mistrovský titul a první pro da Costu klub získal koncem sezóny 1984/85. V průběhu sezóny 1986/87 se Portugalci opět drali evropskou soutěží, tentokráte Pohárem mistrů evropských zemí, aby se ve finálovém zápase 27. května utkali o trofej s Bayernem Mnichov. Německý soupeř platil za favorita, hráč Porta Rabah Madžer ovšem v průběhu zápasu srovnal na 1:1 a pak nahrál na vítězný gól Brazilce Juaryho.[21] Finále si zahrál taéž hvězdný Paulo Futre. Porto potom opanovalo ještě evropský Superohár 1987 proti Ajaxu po dvojí výhře 1:0 a Interkontinentální pohár 1987.[16] Úspěšná éra po roce 2000V roce 2001 trénoval Porto Octávio Machado, který s týmem v srpnu 2001 získal portugalský superpohár po výhře 1:0 nad Boavistou.[5] Další rok v lednu Machada nahradil José Mourinho, tým totiž spadl na páté místo a navíc vypadl v domácím poháru.[22] Na jaře ve druhé skupině Ligy mistrů Porto neobstálo v konkurenci Realu Madrid, Panathinaikosu a Sparty a skončilo poslední, domácí ligu pak skončilo na třetím místě. Mourinho slíbil titul v další sezóně, načež vyhledal laciné posily jako byli Maniche, Nuno Valente a Paulo Ferreira.[23] V ročníku 2002/03 Porto vskutku vyhrálo titul s náskokem 11 bodů na Benficu.[24] Mužstvo spoléhalo na brazilského útočníka Derleie (a jeho partnera v útoku, 19letého Postigu) nebo zálohu ve složení Deco–Maniche–Costinha.[23] Cesta Pohárem UEFA postavila Portu do cesty kluby jako Polonia Warszawa, Austria Wien, Lens a Denizlispor. Ve čtvrtfinále proti Panathinaikosu bylo Porto svědkem domácí prohry 0:1, v Řecku však Derlei zařídil dvěma brankami postup do semifinále proti Laziu.[23] Lazio Řím Roberta Manciniho v Portu nestačilo na domácí a prohrálo 1:4, o což se postarali Derlei (dvakrát), Postiga a Maniche.[25] Po remíze 0:0 v Itálii zamířilo Porto do finále. V Seville se Porto střetlo se Celticem o vítězství. Po deseti minutách se zranil Costinha, toho nahradil Pedro Emanuel, zápas pak „patřil“ Decovi, jenž byl u obou gólů prvních 90 minut. Díky němu oba Derlei a Aleničev poslali své mužstvo do jednogólového vedení, ale na obě branky zareagoval Henrik Larsson, zápas se tak prodlužoval. Byl to nakonec Derlei, kdo prodloužení ve 115. minutě rozhodl.[26] Portugalský Superpohár svěřenci Mourinha vybojovali proti União de Leiria. Evropský Superpohár však po zápase s Portem získal AC Milán. Ve skupině Ligy mistrů Porto skončilo za Realem Madrid a postoupilo tak do osmifinále. První zápas doma proti Manchesteru United prohrávali domácí 0:1 gólem Fortuneho, útočník Porta Benni McCarthy ale otočil stav zápasu na 2:1. Soupeřův záložník Roy Keane obdržel červenou kartu za šlápnutí na brankáře Vítora Baíu.[27] Venku Porto prohrávalo 0:1 po gólu Paula Scholese, ale Costinhův gól v 90. minutě poslal do čtvrtfinále FC Porto.[28] Ve čtvrtfinále Porto vyzrálo na Lyon a postoupilo do semifinále, kde čekalo Deportivo La Coruña. Dvojutkání rozhodl jediný gól Derleie z penalty, klíčové bylo bránění Valeróna, o něhož se postaral Costinha.[23] Soupeřem ve finále bylo AS Monaco vedené Didierem Deschampsem, které ale nemělo k dispozici útočníka Ludovica Giulyho. Carlos Alberto poslal Porto do vedení, po 70. minutě dílo z protiútoků dokonali výhru 3:0 Deco a Aleničev. FC Porto podruhé v historii vyhrálo Ligu mistrů.[23] MezidobíV ročníku po Mourinhově odchodu se v klubu vystřídala trojice trenérů. Ten první, Luigi Del Neri byl dokonce vyhozen ještě před prvním soutěžním zápasem, když byl propuštěn pro nedochvilnost.[29] Ten druhý, Víctor Fernández, získal domácí superpohár proti Benfice,[5] proti Valencii v Superpoháru UEFA však neuspěl a prohrál 1:2. V únoru 2005 se stal trenérem José Couceiro, Porto ale nakonec skončilo druhé za Benficou. Mezi roky 2006 až 2009 vedl Porto kouč Jesualdo Ferreira, který klub dovedl ke třem titulům v řadě, a k tomu přidal triumf v domácím poháru. André Villas-BoasZačátkem června 2010 se stal trenérem 32letý André Villas-Boas, někdejší asistent Josého Mourinha.[30] Tým opírající se o ofenzivní hvězdy jako Hulk nebo Falcao vyhrál Primeira Ligu bez jediné porážky a s náskokem 21 bodů proti Benfice. Byl to 25. titul v dějinách klubu.[31] Ještě před začátkem sezóny stihl vyhrát domácí Superpohár proti Benfice (2:0).[5] V rámci Evropské ligy prošlo Porto skupinou „L“ bez porážky, v play-off vyřadilo týmy Sevilla FC, CSKA Moskva a Spartak Moskva než narazilo na španělský Villarreal. První zápas na domácí půdě Porto zvládlo a vyhrálo 5:1, čtyřmi brankami se blýskl Falcaa a pátou přidal další Kolumbijec Fredy Guarín.[32] V portugalském finále Evropské ligy Porto porazilo Bragu 1:0.[33] Čtvrtou trofejí za sezónu byl domácí pohár, ve kterém Porto ve finále přehrálo 6:2 Guimarães.[34] V červnu 2011 byl po pouhém roce oznámen jeho odchod. Dominance BenficyPřed sezónou 2015/16 posílil mužstvo brankář Iker Casillas z Realu Madrid.[35] Během léta v roce 2017 se stal trenérem Porta jeho bývalý hráč Sérgio Conceição. V ročníku 2019/20 se nepodařilo dostat přes předkolo do skupin Ligy mistrů. Porto v srpnu podlehlo ruskému Krasnodaru i přes úvodní výhru 1:0 na jeho půdě.[36] V základní skupině Evropské ligy Porto vybojovalo postup do šestnáctifinále, kde se střetlo s Leverkusenem. Po úvodní prohře 1:2 v Německu nestačili Portugalci na soupeře ani doma a prohráli 1:3.[37] Získané trofejeVyhrané domácí soutěže
Vyhrané mezinárodní soutěže
RivalitaFC Porto versus BenficaStřet Porta a Benfiky – nazvané O Clássico – je střetem portugalského severu a jihu a dvou odlišných regionů. Zatímco Benfika z hlavního města Lisabonu je tradičně úspěšný celek, FC Porto symbolizuje vzdor tomuto centru a nástup nové síly ze druhého největšího města země.[39] Porto je klubem pro nižší třídu průmyslového města s příznivci toužícími po větší nezávislosti na Lisabonu.[40] Benfika zprvu disponovala lepší vzájemnou bilancí, úspěchy Porta v závěru 20. století a pokračování tohoto trendu historii derby více vyrovnalo.[41] Nevraživost obou klubů doprovází mediální příběhy, obviňování ze špionáže a uplácení nebo údajné hackerské útoky.[42] V minulosti se portugalská reprezentace musela potýkat s problematickou atmosférou mezi hráči, která se při cestách projevovala rozdělením kolektivu do jednotlivých táborů.[42] V průběhu 90. let se konflikty týkaly dvojice Paulinho Santos (Porto) a João Pinto (Benfika). Jejich nepřátelství trvající roky se projevovalo v reprezentaci i při derby, při němž byli oba několikráte vyloučeni.[40] První vzájemný zápas se odehrál 28. dubna 1912 a v onom přátelském klání se stala vítězem Benfika výsledkem 8:2. FC Porto poprvé vyhrálo až osm let nato 3:2 a na další výhru čekalo dalších devět.[40] Oba kluby byly u zrodu první ligové soutěže roku 1934 a rovnoměrně si rozdělily prvních šest titulů mistra. Nejvyšší rozdíl ve skóre pochází ze zápasu z února roku 1943, kdy Benfika přehrála Porto 12:2.[43] Vzestup Porta nastal po konci režimu Antónia Salazara. V 80. letech provázaly derby násilnosti. V 90. letech uchopilo Porto roli hegemona a evropskými triumfy v Poháru UEFA a Lize mistrů se stalo nejúspěšnějším portugalským klubem na mezinárodním poli.[40] Porto uštědřilo rivalovi debakl 7. listopadu 2010 výhrou 5:0.[43] Přestupy mezi oběma kluby nebývají časté, výjimku tvoří například někdejší útočník Benfiky Rui Águas (jeho otec José Águas byl klubovou legendou), jenž mezi roky 1985–1988 a 1990–1994 působil v Lisabonu, ovšem v mezidobí let 1988–1990 hrál v Portu, které mu nabídlo více než desetinásobek původního platu.[42] Dalším se stal roku 2001 stoper João Manuel Pinto. Ten vyměnil naopak Porto za Benfiku.[42] Dalším „zrádcem“ se stal záložník Cristian Rodríguez. Zmiňovaný José Águas je se 13 góly napříč 12 zápasy nejproduktivnějším střelcem O Clássica.[44] Nejvíce zápasů v rámci derby odehrál útočník Nené – 44.[43] Benfika, jakožto klub s mnoha příznivci po celém světě, má podporu i v oblasti Porta.[40] FC Porto versus SportingSouboj Porta s lisabonským Sportingem je svým významem v Portugalsku až třetí, tedy za soubojem obou klubů s Benfikou.[45] Poprvé se utkaly v červnu 1922 v prvním ze dvou zápasů finále tehdejšího pohárového šampionátu Campeonato de Portugal. Domácí Porto zvítězilo 2:1 poté, co se dvakrát trefil Tavares Bastos, porážka v Lisabonu ale znamenala třetí zápas. Ten Porto opět doma vyhrálo 3:1 a poprvé slavilo zisk trofeje. Dramatičnost derby se zvýšila ve 30. letech, když oba kluby doma uštědřily soupeři debakl. V roce 1936 se již hrála ligová soutěž Liga Nacional a v jejím rámci vyhrálo Porto nad Sportingem 10:1, v sezóně příští ovšem z hlavního města odjíždělo s prohrou 1:9.[45] Portu se v Lisabonu proti tomuto soupeři podařilo vyhrát až na 23. pokus v roce 1949.[45] Ojedinělý incident se odehrál v průběhu sezóny 1977/78. Hráči FC Porto na zasněženém zamlženém domácím hřišti doháněli průběžný stav 0:2, snížit se jim podařilo s pomocí podavače míčů, který odehrál balón do branky soupeře. Navzdory protestům hostů rozhodčí gól uznali, Sporting přes křívdu dokázal vyhrát 3:2. Na další výhru si lisabonský tým musel počkat do roku 1997.[45] Mezi fotbalisty, kteří ve své kariéře hráli za oba kluby, se řadí například Paulo Futre, Fernando Gomes, Maniche, Hélder Postiga, Ricardo Quaresma, Derlei, Mário Jardel, Antonio Sousa nebo João Moutinho.[45] Významní fotbalisté
Zdroj:[11] StadionFC Porto hraje na stadionu Estádio do Dragão,[2] přezdívaném "stadion Draka".[zdroj?] Tento stadion byl postaven k příležitosti Mistrovství Evropy ve fotbale konaném v Portugalsku v roce 2004. Byl otevřen 16. listopadu 2003 a nahradil předchozí stánek Estádio das Antas.[2] Estádio do Dragão má kapacitu 50 033 diváků a patří do třídy stadionů A.[2] Poznámky
OdkazyReference
Externí odkazy
|