Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Repozice je základem (repozicí se myslí napravení dislokace kostních úlomků)
Imobilizace neboli znehybnění (nejstarší způsob léčení zlomenin, dnes klasickou sádrovou dlahou nebo modernější plastový obvaz, někdy postačí znehybnění končetiny zvláštním obvazem (například zlomenina klíční kosti) nebo jen klidový režim a léky tlumící bolest (například nekomplikovaná zlomenina jednoho žebra). Klidový režim a následná rehabilitace ve zvláštním korzetu je podstatou léčby nekomplikovaných zlomenin bederních a hrudních obratlů.
Osteosynthesa znamená operační řešení, při kterém je kost zpevněna nejčastěji kovovým materiálem, kterým je nějaký druh nerezové oceli, titanuové slitiny, kompozitu atp., který se po čase buď vyjme, nebo někdy i ponechá. Existuje řada metod (vnitřní fixace, zevní fixace), od jednoduchých cerkláží ocelovými dráty, přes šrouby doplněné dlahami až po nejrůznější systémy hřebování s předvrtáváním nebo bez něj (hřeb znamená navlečení nejčastěji dlouhé a duté kosti na pevný a dlouhý ocelový profil, který je na konci zafixován šrouby. Po čase se šrouby na jednom zpravidla distálním (vzdáleném) konci vyjmou, čemuž se říká dynamizace).
Zevní fixace je navrtání speciálních hřebů či drátů někdy se závity na konci do kostních úlomků skrze kůži a jejich upevnění vně končetiny do zevního fixátoru (fixatéru) − nejlépe si ho představíte jako stavebnici Merkur, do které zafixujete hřeby či dráty a můžete s nimi různě manipulovat a ve vhodné poloze to všechno zafixujete). Existuje řada tuzemských i zahraničních systémů, což platí pro všechny typy operačních metod. Po skončení léčby se zevní fixátor vždy odstraní.
Vnitřní fixace je ,v souladu s předchozím textem, osteosyntéza pomocí hřebů, dlah, šroubů, svazků drátů. Implantát je aplikován uvnitř těla a vyjmout lze jen operativně a nejčastěji se v těle ponechá trvale.
Náhrady, čímž se myslí například náhrada horního konce stehenní kosti po jeho zlomení (takzvaná CKP neboli cervikokapitální prothesa), nebo náhrada téhož včetně kloubní jamky (TEP neboli totální endoprothesa). Vzhledem k tomu, že tento typ zlomeniny je častý ve vyšším věku, kdy je obvykle přítomno i značné opotřebení chrupavek (artróza), je to pro pacienty řešení i do budoucna. Existují náhrady nejenom kyčle, ale i kolena, hlezna, ramene a lokte. Klouby na prstech lze nahradit implantáty z kvalitního silikonu. Lze nahradit těla obratlů, nebo část lebečních kostí. Mezi náhrady se mohou řadit i transplantace vlastní kostní tkáně.
Klidový režim následovaný časnou rehabilitací je metodou volby u značně nemocných a starých pacientů, kde je velká pravděpodobnost, že by nepřežili některý z výše uvedených operačních zákroků. Tato volba jim sice přinese invaliditu, ale dává jim v některých případech vyšší (nebo možná jedinou) šanci na přežití.
Amputace. Jakkoliv to zní tvrdě, je v některých případech amputace značně zdevastované končetiny vhodnější metodou nežli zdlouhavé, bolestivé a v neposlední řadě i značně nákladné pokusy o vyléčení, které vyústí v nefunkční nehybnou a překážející končetinu. V takovém případě je (přísně individuálně) někdy vhodnější končetinu časně amputovat a nahradit protézou. Tím více to platí pro výjimečné situace, jako jsou rozsáhlé živelní pohromy, nebo válka, kdy nikdy nebude dosti prostředků na ideální léčbu všech. Lze sem zařadit i amputaci například hlavičky vřetenní kosti u jejího roztříštění a značné dislokaci úlomků, což sice není ideální, ale přinese to v některých případech lepší funkční výsledek než jiné operační postupy.
Vážnější zlomenina snižuje délku života o 1 až 7 let, ovšem neléčená zlomenina může být ještě nebezpečnější.[3]
Reference
↑FRYDRÝŠEK, Karel. Biomechanika 1. 1. vyd. Ostrava: VSB – Technical University of Ostrava, Faculty of Mechanical Engineering, Department of Applied Mechanics, 2019. 461 s. ISBN978-80-248-4263-9.
↑FRYDRÝŠEK, Karel; MADEJA; PLEVA, Leopold, et al. Biomechanika 2. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 2021 (v tisku).
Tento článek potřebuje doplnit či upravit literaturu.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že na konec článku přidáte (resp. upravíte) kapitolu Literatura a uvedete vhodné knihy, ze kterých lze o daném tématu čerpat více informací. Knihy by měly být uváděny standardní formou citace.