|
Upálení na hranici Upálení na hranici je forma trestu smrti, používaná k trestání nejtěžších zločinů. Touto formou byly trestány zejména velmi závažné náboženské prohřešky (kacířství, čarodějnictví) či závažné prohřešky proti tehdejší představě mravnosti (incest, sodomie), žhářství a také, zejména v novověké Evropě, travičství, které bylo chápáno jako těžší zločin než vražda. Průběh popravyV případě upálení na hranici dřeva existují tři způsoby upálení. První, pokládaný za o něco efektnější, byl užíván zejména ve Španělsku, Německu, ale i v českých zemích, a spočíval v tom, že odsouzenec byl připoután ke kůlu a kolem něj byly přibližně do výše kolen naskládány otepi a polena, která se později zapálila.[1] Druhý byl užíván spíše v Anglii, Itálii a Francii, a spočíval v tom, že se postavila jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy. Uvnitř té byl kůl, k němuž byl odsouzenec připoután a prázdné místo bylo opět zaplněno slámou.[2] Třetí způsob, rozšířený v carském Rusku předpokládal postavení dřevěné boudy, naplněné smůlou, slámou a jinými hořlavinami, do které byl odsouzenec zavřen nebo spuštěn otvorem ve střeše. Pak byla bouda zapálena. Někdy byl odsouzenec vhozen do už hořící boudy. Tento způsob byl poněkud milosrdnější. Smrt nastala poměrně rychle a odsouzenec také nebyl vystaven očím diváků. Takovýmto způsobem byl popraven například Protopop Avvakum. V 18. století je tento způsob upálení doložen také v Prusku, kde se takto popravovali žháři. Uvnitř boudy bývala umístěna síra, jejíž zplodiny odsouzence rychle usmrtily. Byl to jakýsi předstupeň plynové komory. Patrně nejkrutější formou upálení byla tzv. kozácká svíčka, při níž odsouzenci, přivázanému ke kůlu, omotali ruce a nohy slámou, potřeli smůlou nebo dehtem a poté zapálili. Tento způsob byl používán spíše jako lynčování než oficiální poprava, a to na Ukrajině v 17. století, za povstání Bohdana Chmelnického. Někdy se upálení provádělo i velmi zvláštním způsobem, ke zvýšení odstrašujícího účinku na diváky. Například anglikánský biskup Hugh Latimer nechal roku 1530 upálit katolického kněze Johna Forresta. Forrest byl na hranici přivázaný k dřevěné soše svatého Derfela, což mělo vyjádřit protestantský odpor k uctívání obrazů. Z prvního způsobu vychází také obecně rozšířená, leč mylná představa odsouzenců, stojících na hranici dřeva. Při tomto způsobu také často docházelo k tomu, že odsouzenec nezemřel v důsledku popálenin, ale v důsledku udušení nebo otravy oxidem uhelnatým, protože vlastní oheň způsobil jen popáleniny nohou, které nevedly ke konečné smrti. Větší byl podíl popálenin při druhém způsobu, i tam ale bylo častější udušení. Trest smrti byl zejména v pozdějších obdobích pro svou velkou krutost často zmírňován - nejčastěji tak, že kat odsouzence na zvláštní tajný příkaz soudu, nazývaný retentum,[1] těsně před upálením zardousil, jsou ale doloženy i další prostředky, například v Anglii za vlády Marie Tudorovny byl odsouzenci na krk zavěšen váček střelného prachu, který jej výbuchem usmrtil. Již ve starověké Mezopotámii byli odsouzenci upalováni ve velkých pecích, jak je popsáno např. v biblické knize Daniel. Později se tento způsob popravy objevil i v Evropě. Velká popravčí pec byla ve 30. letech 17. stol. postavena ve slezské Nyse a později zřejmě i ve Zlatých Horách na českém území. Odsouzenci byli do roztopené pece vhazováni shora, čekala je zřejmě poměrně rychlá smrt. O vzhledu a konstrukci těchto pecí však není mnoho známo. Historie Historie upalování na hranici je dlouhá, jako trest pro žháře ho nařizoval již Chammurapiho zákoník, zmínky o něm je možno nalézt také v bibli (například Leviticus, 20,14, kde je upálení předepsáno jako trest za určitou formu incestu). Tato poprava byla velmi často užívána ve starověké Indii a Kartágu, vyskytovala se také v Řecku i v Římě. Podle Julia Caesara užívali upálení také Keltové, spíše však jako způsob obětování než popravy. Středověké zprávy hovoří také o upalování lidských obětí u pohanských Baltů. V antice i později se užívala také řada variant, většinou zvětšujících krutost trestu, například tzv. sicilský býk, dutá mosazná socha býka, v níž byl odsouzenec zavřen a socha byla poté rozžhavena, takže se odsouzenec zaživa upekl (údajně jej nechal poprvé zhotovit sicilský tyran Falaris z Akragasy v 6. století př. n. l., později měl být tímto způsobem popraven např. svatý Eustach), nebo tzv. tunica molesta, oděv napuštěný hořlavinou a poté zapálený. V tomto případě ale nejde o upálení na hranici. Upálení na hranici bylo často užíváno ve středověku a raném novověku (do 18. století), zejména jako trest za zločiny proti církvi: kacířství a čarodějnictví, v tomto směru častými a okázalými popravami upálením na hranici proslula španělská a portugalská inkvizice. V tomto období bylo pro kacířství či čarodějnictví upáleno mnoho významných osobností, včetně například Jana Husa či Giordana Bruna (viz seznam níže). Upálením se však často trestalo i žhářství, pohlavní styk se zvířetem nebo homosexualita (ve středověku se obě tyto praktiky zahrnovaly pod společné označení sodomie), ale i padělání peněz nebo, např. v Anglii, travičství. V průběhu 18. století začalo být považováno za barbarskou praktiku a jako takové postupně přestalo být v Evropě užíváno. Poslední zákonná poprava upálením na hranici v Evropě se uskutečnila v roce 1834 v rámci španělské inkvizice.[3] Ve formě válečných zločinů upalování přežilo až do 20. století. Příkladem byl ruský vojenský velitel baron Roman Ungern von Sternberg, který za občanské války v Rusku nechával upalovat zajatce v kotli parního stroje, jeho nejznámější obětí byl bolševický lidový komisař Sergej Lazo[zdroj?]. Za druhé světové války byli zejména v Polsku někteří lidé upáleni příslušníky gestapa, jako například sovětská novinářka Praskovja Saveleva. Podobně zahynula také italská odbojářka Virginia Tonelli, jíž v roce 1944 upálili nacisté v koncentračním táboře Risiera di San Sabba v Terstu. Po 2. světové válce se upálení používalo převážně jako forma lynčování (například tzv. necklacing v Jižní Africe[4]) nebo při pronásledování "čarodějnic" na indickém či indonéském venkově nebo mezi novoguinejskými kmeny, výjimečně i jako oficiální forma trestu smrti, například thajskou armádou během bojů s komunistickými povstalci v 60. a 70. letech 20. století, kdy vojáci upalovali svázané zajatce v sudech s benzínem či naftou. Do současnosti se upálení plamenomettem používá jako forma popravy v Severní Koreji.[5] Ani zde však nejde o upálení na hranici v pravém slova smyslu. V 21. století se tato metoda popravy objevila v praktikách teroristů z Islámského státu, jednou z jejich obětí se stal jordánský pilot Maáz Kasásba. Příklady upálených
OdkazyReference
Související článkyExterní odkazy
|
