Psychopatologie

Psychopatologie je jednou ze základních disciplín psychologie zabývající se duševními poruchami, psychickou tísní a abnormálním či maladaptivním chováním. Termín se nejčastěji používá v psychiatrii, v níž se patologie vztahuje k příznakům (symptomům) a průběhu nemoci. Hranice mezi zdravým a patologickým jedincem je velice úzká, někdy lze jednoznačně určit duševní chorobu, ale někdy je to nejasné. Vznikají pak poměrně rozsáhlé „hraniční oblasti“. Prožívá-li člověk smutek, kde přesně určíme hranici mezi přirozenou reakcí a projevem poruchy? Proto je nutné mít diagnostický systém a klasifikace, díky kterým lze rozlišit „zdravého“ a „nemocného“ jedince.^[1]

Normalita je stav, kdy je jedinec psychicky zdravý. Nemá žádné přítomné psychické poruchy, žádná porucha integrace jedince, je emočně zralý, nemá problém s kontaktem s realitou a umí se přizpůsobit ostatním a zároveň je nezávislý. Je to jev, který odpovídá předem očekávaným chováním. ^[2]

Abnormalita je odchylka od normy. Norma je to, jak se jedinec má správně chovat a jak reagovat. Může to být v oblasti sociální a také u maladaptivního chování. Vyskytují se subjektivní potíže. Občas se abnormalita objevuje i u nadaných či šťastných lidí. To, že je jedinec odlišný nemusí hned znamenat poruchu. Choroba je už objektivní skutečnost a je podpořena symptomy.^[2]

Znaky onemocnění se nejčastěji nazývají symptomy. Více symptomů dohromady se nazývají syndromy. Nějaké symptomy jsou pozorovatelné (např. tempo řeči). Některé jsou naopak naprosto nezřetelné, a hlavně subjektivní pro jedince. Nejdůležitější oblastí pro diagnostikování jsou příčiny, za jakých onemocnění vzniklo. K zjištění příčin se nejčastěji využívají terapie, pomocí kterých se odhalují daná onemocnění a jejich závažnosti. Důležité je i prevence duševních nemocnění a stavů. Pomocí diagnostického klasifikačního systému je lehčí komunikace mezi odborníky a tím lze nastavit správnou terapii, poté se pak lépe odhadne průběh a prognóza (budoucí stav) jedince. V současnosti v České republice máme klasifikační systém 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí. ^[2][3]

I v psychiatrii se můžeme setkat s kritikou těchto postupů, kdy odmítají diagnostické jednotky, přičemž diagnostika je nedílnou součástí pozdější léčby. Navíc diagnostikování pomáhá jednotlivým odborníkům si pod kódy představit dané onemocnění a komunikovat o něm. Nikdy by však nemělo toto diagnostikování sklouznout k tzv. „škatulkování“, kdy dáváme pacienty se stejnou diagnózou do jedné skupiny a ke všem přistupujeme stejně. Každý pacient je jiný a mělo by se k němu přistupovat individuálně. Proto bychom měli brát diagnózu jen jako pomocné kategorie.^[1][3]

Příčiny vzniku duševních poruch jsou velice komplikované, různorodé či u některých poruch stále neznámé. Příčina však občas může pomoci při léčbě. Musí se při diagnostikování koukat z „více úhlů“. Zohledňují se oblasti biologické, psychické, užší sociální rovina (rodina) a širší sociální rovina (spolužáci, kolegové, členové komunity). Všechny zmíněné oblasti jsou důležité a nejsou oddělitelné a jakmile se naruší jedna oblast, tak to ovlivní všechny. ^[2]

Psychiatrická péče v České republice je realizovaná prostřednictvím psychiatrických zařízení. Spolupráce mezi jednotlivými zařízeními je klíčová pro efektivní léčbu. Důležité je i propojenost služeb psychologických, psychoterapeutických a sociálních. Pro některé je psychická hospitalizace nezbytná. Lze se nechat hospitalizovat buď v nemocničním oddělení psychiatrie, psychiatrických klinikách nebo v psychiatrických nemocnicích. Psychiatrické léčebny či nemocnice jsou většinou spádové (jsou určeny pro danou oblast). Člení se na specializovaná oddělení (psychotické, neurotické, …). Rozdíly mezi psychiatrickým oddělením, psychiatrickou klinikou a psychiatrickou nemocnicí (léčebnou) jsou druhy pacientů, které přijímají, množství, které přijímají a také v možnosti délky pacientova pobytu.^[2][3]

Na psychiatrických odděleních a psychiatrických klinikách trvá délka pobytu pár dní či týdnů (podle pacientova stavu). V psychiatrických léčebnách se pobyt může prodloužit na několik měsíců až několik let. Zajišťují jak dobrovolnou, tak nedobrovolnou léčbu. Následně se odlišují i léčebny pro závislé. Rozlišujeme uzavřená a otevřená psychiatrická oddělení. Uzavřená oddělení se vyznačuje omezeným pohybem pacienta. Je to nezbytné u pacientů dezorientovaných, zmatených nebo pro ty, kteří nemají kontakt s realitou. Pacienti by mohli být nebezpeční pro sebe, ale také pro okolí. Pokud to stav pacienta dovolí, tak i pacienti z uzavřeného oddělení mohou přijímat návštěvy či jít na procházku s doprovodem nebo i sami.^[2][3]

Oddělení otevřené je pro pacienty, kteří nemají tak vážný stav a nepotřebují neustálou kontrolu. Pokud budou dodržovat pravidla zařízení, tak se mohou volně pohybovat. ^[1][4]

Ambulantní psychiatrická péče umožňuje pacientům pravidelně docházet na kontroly jejich stavů a sledovat, jak onemocnění postupuje. Zde se upravuje i medikace. Mnoho psychiatrických poruch nepotřebuje hospitalizaci a vystačí si jen s ambulantní péčí. Ambulantní péče také může předcházet hospitalizaci nebo naopak může na hospitalizaci navazovat a držet poruchu „pod kontrolou“. Také slouží k tomu, aby se stav nezhoršil a nemuselo dojít k opětovné hospitalizaci. Nejdůležitější je však podchytit poruchu v čas. Existuje síť psychiatrických ambulancí, které pacientovi vyhledají nejbližší ambulanci, aby to měl co nejblíže a mohl tam v případě potřeby (např. zhoršení stavu) docházet.^[2]

Následující kapitoly se zabývají poruchami psychopatologie. K poruchám psychopatologie patří porucha vnímání, porucha myšlení, porucha paměti, porucha řeči, porucha emocí, porucha pozornosti, porucha jednání, porucha vůle a porucha pudů. V každé z těchto kapitol je stručně popsáno, jaké choroby do těchto poruch spadají a vysvětleno, co se jedinci děje při onemocnění a jak se při tom chová. ^[2]

Každá porucha vnímání je zároveň symptomem mnoha chorob, a to i u zdravých lidí.

Lehčí poruchy vnímání (iluze, optické klamy) nemusí znamenat duševní nemoc, může je mít občas každý. Vliv na vnímání mají zájmy, sociokulturní prostředí, v němž jedinec vyrůstal či v něm žije.

Vážnější poruchy – psychóza, hluboké duševní poruchy.

Nelze oddělit od paměti, způsobu myšlení apod.^[2]

Způsobené subjektivním zpracováním smyslové zkušenosti, orgánovou nedokonalostí + fyzikální náležitostí objektů (společně všem lidem). Naše smyslové orgány nejsou dokonalé, jsou senzoricky omezeny. Nejčastěji jde o chyby v odhadu vzdálenosti, velikosti podnětů (např. ponoření hole do vody = vypadá jako zlomená (díky lomu světla)). ^[1]

Stopy (doznívání) zrakových vjemů. Negativní či pozitivní. Většinou v komplementárních barvách (např. Pozorujeme-li černý čtverec a pak se podíváme na šedou plochu uvidíme čtverec bílý). Tyto paobrazy trvaní pouze pár vteřin. ^[1]

Schopnost vyvolat smyslovou představu s velkými detaily a přesností, že kopíruje skutečnost. Představa, kterou si člověk vybaví, je natolik reálna, že překrývá skutečnost. Do jistého věku je to normální. Často je u dětí a u umělců. ^[1]

Není tak přesná, méně detailní. Má určitou senzorialitu. Je častá. Když se v ní jedinec ztratí může to vyvolat halucinaci. Důležité je zde emoční zážitek – síla (např. žena si myslí, že je těhotná i když není). Může zvýraznit míru prožívání situace a vést až k hysterii. ^[1]

Sloučení dvou smyslových vjemů. Nejčastěji to jsou zrak a sluch (ten znak) slyšet barevně (fotismus), zvukový doprovod při vidění (fonismus). Např. poslech daného zvuku vyvolává barevný vjem nebo naopak pohled na nějakou barvu vyvolá v nás určitý zvuk. ^[2]

Iluze jsou nesprávné, zkreslené a deformované vnímání reálných podnětů.

Pravé iluze nemocný jedinec prožívá bez jakékoli korekce, myslí si, že je to skutečné, je o tom naprosto přesvědčen. K tomu, co skutečně vnímá přidává cizí, nereálné vlastnosti a věří, že vjem odpovídá skutečnosti. Jsou lehce zaměnitelné s halucinacemi.^[5]

V klidném obličeji vidí hrozivý, posměšný výraz – záměna osob = v ošetřovatelce vidí svou dceru, v poštovním doručovateli ďábla.^[2]

V praskání parket a nábytku slyší hlasy. ^[2]

Zkreslení plochy: boření přímek, dojem borcení, posunování křivé stěny. Často představa o procházení zdí a zavřenými dveřmi. ^[2]

Jedinec si uvědomuje že iluze není reálná. Nevěří v jejich reálnou existenci. Zaujme k iluzi kritický postoj. Nepravost si uvědomí sám nebo podle vnějšího prostředí. Zkreslení za normálních okolností (únava, strach, intoxikace). ^[4]

Schopnost vidět v různých tvarech jiné objekty a tvary, cílená a vědomá činnost. Často využívají kartářky (lití olova). Mraky na obloze nám něco připomínají. Psychologie je používá v projektivních testech (Rorschachův test). Málo strukturovanému podnětu přikládáme konkrétní význam. ^[4]

Porucha vnímání vlastního těla i různých kvalit vnějších skutečností. Vzniká pocit nejistoty, odcizení a neskutečnosti. Zachovaný náhled vědomí, že jde o falešný vjem. Často se objevují při epileptických záchvatech. ^[4]

Porucha zřetelného citového prožívání při vnímání sebe nebo okolí (jako ve snu) odcizení. Jedinec má pocit, že není ve svém, ale že je jinde. Může být i u zdravých lidí například při únavě. Často bývá u schizofrenie, epilepsie apod. ^[1]

Odcizení vlastních myšlenek a emocí (jedinec ví, že miluje své děti, ale necítí k nim žádnou lásku). Duševně si jedinec připadá sám sobě cizí. ^[1]

Pocit odcizení. Jedinec má pocit, jako by to nebyl on. Často se kontroluje v zrcadle, jestli je to on. ^[2]

Pocit cizoty okolí, nereálnosti, neskutečnosti okolního světa.

Derealizace = orientuje se ve světe, ale ten je mu cizí. ^[1]

Sebe považuje za jinou osobu, ale nechybí pocit identity se svou základní osobností. ^[2]

Jedinec má pocit, že se setkává s tím, s čím se již dříve setkal.^[4]

Vu – pocit už viděného, pocit, že to, co vidíme poprvé jsme už viděli dříve. Vécu – iluze již jednou prožitého, pocit, že právě prožívaná situace se již jednou stala, neumíme však určit čas a ani místo, kde k ní došlo. Entendu – pocit dříve slyšeného. Pocit, že právě vnímané bylo již slyšeno dříve. Eprouvé – iluze nikdy neslyšeného, neviděného, neprožitého. ^[1]

Fantom údu. Po odnětí končetiny zůstává pocit, že jí stále máme (cítíme bolest, jako by tam stále ta končetina byla).

Metamorfopsie je zrakový klam, změna formy a barvy pohyblivého objektu. Předměty jsou pokřivené – Pickovy vize – rohy a hrany budov jsou vnímány pokřiveně.

Allestesie – vnímání něčeho cizího v prostoru, předměty vidíme umístěné jinde, než ve skutečnosti jsou.

Makropsie – vidíme věci větší, než jsou.

Mikropsie – vidíme věci menší a vzdálenější, než jsou. ^[2]

Halucinace jsou nereálné vjemy bez vnějších podnětů, pro nemocného jedince jsou však reálné. Halucinace ovlivňují jednání a náhled jedince. Je to nejzávažnější porucha smyslového vnímání. ^[6]

Hlavní klamné počitky jsou jiskry před očima, barevné skvrny, oheň, stíny. ^[4][6]

Nemocný vidí záblesky, jiskry jednotlivých barev, na základě poruchy a intoxikace.^[4]

Akoasmata jsou jednoduché sluchové halucinace, neurčité zvuky (praskot, šustění, nářek, hukot vody, skřípění).

Olfakce se týká čichu. Nemocný jedinec cítí nepříjemné pachy (např. plyn).

Gustace jsou klamné chuťové pocity (to jídlo je zkažené, jedovaté, jedinec cítí odpornou chuť v puse).

Jedinec cítí bolest a tlak tam, kde ho nemá co bolet. Například: svědění, brnění, že mu pod kůží lezou brouci (podnětem je jeden senzor, odděleno). ^[2]

Jsou to halucinace jednoho nebo více smyslů. Jsou to pravé halucinace zahrnují poruchu při vnímání jedním smyslem či kombinací smyslů (naráz) při kompletním vjemu. ^[2]

Jsou velmi různorodé. Nejsou však nejčastější. Méně časté než sluchové; nejvíce členěné, pestré, mohou být kontaminovány realitou. Jednodušší halucinace mohou být následkem poškození mozku, hodně u epilepsie.

• Mikrozoopsie halucinace malých zvířat (myší), vliv pravděpodobně neurotransmitery v mozku. Časté pro delirium tremens.
• Hemianoptické je halucinace při niž je vidění lokalizováno do slepé poloviny zorného místa.
• Extrakampinní Halucinace bývá lokalizovaná mimo zorné pole, mimo dosah dotyčného smyslového orgánu. Jedinec vidí, co se mu děje za zády, aniž by se ohlédl.
• Autoskopické nemocný jedinec „vidí“ sám sebe. Často vypadá jako průhledný dvojník. Dvojník může přikazovat jedinci, co má dělat. ^[2]

Nejčastější. Hodně u schizofrenie. Jedinec často slyší hlasy (psychotický projev) následek, povídá si sám se sebou

• Teleologické halucinace hlasy „radí“, co má jedinec dělat (pomlouvají ho, chválí ho, radí, co má dělat do budoucna).
• Antagonistické halucinace: jedinec slyší více hlasů, s některými souhlasí k některým cítí antipatii. Hlasy se hádají o něm.
• Imperativní halucinace mohou být velice nebezpečný. Jsou to verbální halucinace, obsahující příkazy, mohou nadávat, vysmívat se apod., řídí se jimi – sebepoškození, ublížení blízkému, terorismus, směřují k jednání. ^[2]

Jedinec vnímá reálný podnět. To, co vnímáme zrakem, jedinec cítí na svém těle (vidí jehlu → pociťuje píchnutí, vidí sportovce při závodu → cítí svalovou únavu). Málo časté.

Jedinec má hrubé zkreslení vjemů, například slyší ve zvonění kostelního zvonu výhrůžky. Nejčastěji slyší v různých zvucích výhrůžky.

Vnímá smyslové pocity jinými tělesnými orgány, než příslušnými částmi těla (slyším hlasy zubany či rukama, vyplázne jazyk – vidí jím).^{[1] [2]}

Pacient ignoruje objekt, nevšímá si ho, nevnímá, co by vnímat mohl, dělá opak nebo vůbec nevnímá, necítí bodání špendlíku, chceme, aby se posadil – lehne si. ^[2]

Takové halucinace, kdy nemocný je schopen získat náhled na to, že jde pouze o halucinace, a ne o realitu. ^[2]

Myšlení je součást psychiky, propojuje s realitou, naučíme se myslet až vývojem. Myšlení se často dělí na vědomé, probíhající v představách a kontrolované^{. [2]}

je zpomalené tempo myšlení, je snížena dynamika myšlení

- bradypsychismus – celkové tempo myšlení je pomalé, odpovídá po pauze, myšlení mu činí potíže, představy se vybavují pomalu, rychle se unavuje. Vyskytuje se u lidí vyčerpaných, mentálně retardovaných, unavených a u depresivních jedinců. Často jedinec nedokáže odpovědět ani na otázku. ^[4]

- tachypsychismus – zrychlené myšlení, někdy až myšlenkový trysk. Jedinec mluví rychle a mnoho = překotné mluvení (logorhoea). Může se stát, že velmi rychlému myšlení nestačí řeč, tím se stane, že jedinec nestíhá zformulovat tolik myšlenek a kvůli tomu se formulace stane nesouvislá (pseudolnkoherence) a nesmyslná. ^[2]

Do myšlení zasahuje cizí element, pochody, problémy, něco v okolí. Jedinec se špatně soustřeďuje. Má 2 možné příčiny: 1) přílišná koncentrace, 2) rozptylování. ^[3]

Nerozlišují se podstatné a nepodstatné věci. Při směřování k cíli má několik nepodstatných odboček k vedlejším tématům, pak se k hlavnímu tématu už nevrátí. Bývá při demenci, mánii a poškození mozku.^[1]

Nepostupuje kupředu. Jedinec se neustále opakuje o stejné myšlence a popisuje jí stále stejně, občas jen verbálně obmění. Bývá to u starých lidí, jedinců s mentální retardací, u lidí s demencí a u epilepsie. ^[3]

Člověk ulpívá na slově nebo větě, kterou stále dokola opakuje či opakovaně do řeči zapojuje. U zdravého jedince se vyskytuje při únavě či rozespalosti. U nemocného jedince se vyskytuje u počínající demence a při organickém poškození mozku. ^[1]

Bezdůvodně se jedinec zarazí uprostřed jinak plynulé řeči. Vyskytuje se u schizofreniků, demence, únavy. Trvá do 10 sekund. ^[2]

Jedná se o porušení logického řádu myšlenek, řeč se stává nesouvislá. Ztrácí obsahovou souvislost. Pokud je postižena i gramatická stavba řeči, jedná se o agramatismu. Pokud jsou jednotlivá slova absolutně bez návaznosti jedná se o slovní salát.^[1]

Jedinec má pocit, že jeho myšlenky nejsou jeho, že mu je někdo vsugeroval a „dává“ mu je do mysli. Značí se tímto vždy závažná psychická porucha. Někdy bývají označovány jako intrapsychické halucinace.^[4]

Jedinec s poruchou autistického myšlení je odkloněný od reality, zabývá se pouze svým vnitřním světem, který řídí podle autistických představ. Uzavírá se do svého světa na okolí nereaguje. Nedbá ani na okolní nebezpečí. Autistické představy jsou často fantastické obsahy a plnění si nereálných fantazií a romantických přání.^[4]

Myšlení zkreslené silnými emocemi, předsudky, prestiží, vlastními zájmy; nekritické v neověřování premis („všichni cikáni kradou“), jedná pod vlivem mýtů a předsudků. Emoce mají velký vliv, jak lidé přemýšlí. Setkáme se s tímto myšlením u dogmatiků, v primitivních společnostech, mentálně retardovaných jedinců a u teroristických skupin.^[4]

Silně emočně orientovaný myšlenkový proud k jisté problematice. Nejčastěji jde o obavy z budoucnosti, starost o rodinu, hypochondrie a starosti. Může být i u zdravých lidí. ^[4]

Mezi poruchy myšlení se řadí, protože omezují myšlenkový tok od jeho spontánnosti. Jsou to vtíravé a neodbytné myšlenky. Nedají se vůlí potlačit. Mohou to být pochybnosti, nesmyslné nápady a obavy. Je to například u pověr, aby se něco nezakřiklo, raději to „zaťukáme“ do dřeva, stoupání si na kanál, nebo mít u sebe nějaký talisman. ^[3]

Blud je mylné přesvědčení, vzniklé z chorobných duševních předpokladů na chorobném psychotickém podkladu, kterému nemocný chorobně věří a které má patický vliv na jeho jednání. Je to nevývratné a mylné přesvědčení vycházející z nesprávného předpokladu, pro nemocného jedince není potřeba dokazování pravdivosti, protože tomu naprosto věří. ^[7]

• Krystalizační fáze je prvotní fáze, ještě před úplným propuknutím nemoci. Jedinec si stěžuje, že se okolo něho něco děje, že se vše změnilo, je neklidný, má obavy, že jde o něco zlověstného. Až pak dospívá k přesvědčení, co to způsobilo (nepřítel) a formuluje bludné přesvědčení. Má dojem, že k tomuto přesvědčení dospěl na podkladu nezvratných důkazů a je tudíž pravdivé.
• bludy reziduální = zůstane-li blud po vyléčení organického onemocnění (zůstává i po odeznění psychózy)
• bludy retrográdní = spojen s nemocí. Bludný výklad minulosti, přičemž v době, které se týká, nevykazoval žádné bludné projevy, působí zpětně – vliv na vzpomínky
• bludy indukovaný = soužití s člověkem, který trpí bludy, může vyvolat u zdravých lidí stejné bludy, po separaci u zdravého člověka spontánně odezní, je to reverzibilní proces. ^[4]

Chorobné přeceňování vlastností, schopností, síly, chytrosti, zdraví a celkového významu své osoby. Bývají spojeny s manickou náladou. ^[7]

Jedinec je přesvědčen o svém nadání, svých schopnostech a o své síle, které přesahují myslitelné hranice (umím létat, můžu se stát neviditelným). ^[7]

Přesvědčení o neobyčejném významu své osoby.

Blud originární (genealogické) je přesvědčen o svém vznešeném původu, následně to dokazuje.

Blud inventorní jedinec má pocit, že je velký vynálezce, myslí si, že vynalezl něco významného, ale často je to něco nesmyslného.

Blud reformátorské je vyvolen k uskutečnění převratných společenských změn (sekty, spolky, hnutí, náboženství).

Blud religiózní vznik nového náboženství, má pocit, že je ztělesněním Boha, čí prorokem. ^[3]

Jedinec je přesvědčen o vlastní nevýznamnosti, provinění, chorobnosti

Mikromanické bludy bývají spojeny s depresivní anxiozní náladou. Pacient se domnívá, že má nevyléčitelnou nemoc.^[3]

Jedinec si myslí, že trpí nějakou nevyléčitelnou, zákeřnou či dosud neobjevenou chorobou (nádor, AIDS, kapavka, rakovina, vyžrané vnitřnosti). Opakovaně dochází za lékaři a nálezy jsou stále s negativní výsledky. ^[3][7]

Jedinec se obviňuje za věci, za které si připisuje vinu i když nic z toho nemohl ovlivnit. Obviňuje se například z války, zemětřesení, nebo, že se stala někomu nehoda. ^[3][7]

Jedinec popírá zjevné skutečnosti týkající se jeho osoby a jeho okolí. Popírá existenci svých orgánů a celého těla. Může dojít i k popření celého světa. ^[3][7]

Jedinec je přesvědčen o své neschopnosti, není ničeho schopný, podceňuje se (inteligenci, paměť, zručnost). ^[3][7]

Jedinec se bojí číhající katastrofy, živelních pohrom, která mohou postihnout jeho rodinu. ^[3][7]

Jedinec se bojí finančního úpadku a chudoby. Bojí se, že v blízké době zkrachuje. ^[3][7]

Jsou to bludy s depresivním nábojem. Obává se z přeceňování svého chování, svých činů.

Blud enormity – je tak veliký, že vytlačí ostatní lidi ze země, močí zaplaví Zemi apod.

Blud etemity (ahasverismus) – čeká ho věčný život = trest, bude věčně trpět. ^[3][7]

Bludy na základě chorobné vztahovačnosti. Základem je nemístná a neodůvodněná vztahovačnost projevů okolí k sobě (projdu kolem někoho, kdo se směje – směje se mně) a podezíravost běžným událostem dává význam, že ho bude pronásledovat, někdo mu bude nevěrný, bylo mu ublíženo. Nelze přesvědčit o opaku. ^[3][7]

Jedinec má představu, že je sledován, pozorován či pronásledován. Je obětí spiknutí. Jedinec si může vyrábět nejrůznější masky, brnění, krunýře, které ho před světem ochrání. Útočí na domnělé nepřátele.^[3][7]

Jedinec je nezvratně přesvědčen o nevěře partnera. Je nedůvěřivý, chorobný, nesmyslný. Typické pro schizofreniky, senilní demenci, chronické alkoholiky. Své názory zdůvodňuje vedlejšími argumenty. ^{[3] [7]}

Jedince miluje nějaká osoba, často významná či slavná. Je žádoucím erotickým objektem. ^[3][7]

Paměť je schopnost přijímat, ukládat, uchovávat a reprodukovat získané informace. Poruchy paměti se mohou týkat paměťového procesu, délky zapamatování a z hlediska modality zapamatovaného informace. Poruchy paměti dělíme na kvalitativní a kvantitativní poruchy.^[1][3]

Zvýšení paměti, většinou jednostranně. Výsledkem mohou být nepřesnosti a zkreslení zapamatovaného, může se vyskytnout třeba u mánie. ^[1][3]

Hypománie je oslabení paměťové funkce buď v jejich dílčích stránkách nebo celkově. ^[1]

Amnézie znamená ztrátu paměti či její části. Například po úrazu hlavy. Dělíme je na retrográdní (nepamatuje si, co předcházelo úrazu) a anterográdní (chybí vzpomínky po nabytí vědomí)

Palimpsest (alkoholové „okno“) je výpadek paměti jako jeden ze symptomů chronického alkoholismu. ^[2]

Jsou charakteristické tím, že si jedinec neuvědomuje, že jeho vzpomínky jsou nepřesné, zkreslené či falešné, je si jist, že si to pamatuje správně. ^[3]

Jedinec si něco přečetl v knížce, časopisech nebo slyšel v příbězích a má pocit, že to skutečně prožil. ^[4]

Jedinec vydává cizí myšlenky za své, jelikož si nepamatuje, že mu je někdo řekl, má pocit, že je vymyslel sám. ^[2]

Jedinec nemá správnou časovou lokalizaci. Jeho vzpomínky jsou pravdivé, ale čas nesedí. Například povídá o události, která se stala před lety, ale on to vypráví, jako by se to stalo včera. ^[4]

Jedná se o domýšlení si částí informací. Informace je správná, ale pokud si jedinec na část nevzpomene, nahradí jí lživou informací (nepravdivým údajem). S časovým odstupem na stejnou otázku odpoví jinak (nepravdivým údajem). ^[4]

Jedinec se natolik vcítí do svých fantazií, že přestane rozlišovat realitu od fantazie. Jedinec usiluje o pozornost a chce být středem zájmu. U dětí je to běžné.^[2]

Řeč je schopnost člověka vyjadřovat obsah vědomí pomocí verbálních prostředků. Řeč je mluvená, písemná, znaková. ^[1]

Jedinec není schopen dobře porozumět verbálnímu sdělení. Jedná se například o receptivní dysfázie či afázie, tyto poruchy vznikají v důsledku postižení oblasti v kůře levé mozkové hemisféry. ^[1]

Tyto poruchy lze rozdělit na postižení obsahu a její formální podoby. ^[1]

Jedinec není schopen se adekvátně vyjádřit mluveným slovem. Příčinou je postižení Borocova centra v levé části mozkové hemisféry. ^[1]

Nepřesné vyjadřování. Příčinou je narušení motoriky mluvidel. ^[1]

Balbuties je koktavost, porucha plynulosti řeči. ^[1]

Nemluvnost. Jedinec nemluví, i když to umí, má k tomu nějaký důvod. Většinou je to dočasné. ^[1]

Emoce jsou složité psychické funkce. Jsou vyjádřením vnitřního postoje a vztahu jedince k sobě a okolním jevu a situacím. Jsou vysoce subjektivní a dynamické. Z hlediska intenzity a doby trvání je rozdělujeme na afekty (intenzivní, prudká a emotivní reakce) a nálady (dlouhodobé, emotivní podbarvení).^[2]

Představuje náhle vzniklé, bouřlivé, prudké a rychlé emoce. Jsou krátkodobé, ale mají velkou intenzitu a doprovázejí je zřetelné fyziologické změny (zrudnutí, zblednutí, zčervenání)

Nejvýše vystupňovaná intenzita afektu, výbuch, na jehož vrcholu dochází k poruše vědomí. (na tuto dobu bývá amnézie)

Jedinec ví, co dělá, ale má zhoršení ovládání se. Není porucha vědomí.

Krátkodobé. Po hrůzném, silném zážitku, jedinec není schopen reakce, pohybu, vypadá jakoby „zamrzl“. ^[7]

Dlouhodobě trvající emoce. Může však být občas proměnlivá. Ovlivňuje psychické funkce a tělesné projevy.^[4]

Zahrnuje patologické zvýšení nálady.

Je spojena s pocitem blaženosti a extrémní spokojenosti. ^[4]

Je většinou bez zábran, veselá, nespoutaná. Nárůst sebevědomí. Zvýšená až nekontrolovatelná aktivita, příval myšlenek a zrychlením myšlením. ^[3]

Moria je velmi veselá nálada, avšak se v té chvíli jedinec chová nevhodně, mluví vulgárně, sexuálně provokativní, urážlivý a nemístné vtipkování, kterým lidi obtěžuje. ^[3]

Obsahuje pocit naprostého štěstí, blaženosti, které jsou spojeny s náboženskými nebo sexuálními prožitky. ^[2]

Je velice výbušná nálada. Intenzivně reaguje i na malé podněty. ^[2]

Je to nálada výrazně podrážděná a nevlídná, může být spojena s agresí. ^[2]

Je spojena se smutkem, pesimismem a ztrátou perspektivy, smyslu a motivace.^[1]

Je spojena s bezradností až neschopností rozhodnout se. ^[7]

Jedinec není schopný se z ničeho radovat. ^[2]

Jsou spojeny s chorobnou úzkostí nebo patologickým strachem.^[3]

Subjektivní a velmi nepříjemný pocit, nemá konkrétní obsah. Projevuje se nepohodou, napětím a strachem. Výrazně v jedinci narůstá vnitřní tenze. Mezi příznaky patří zrychlení dechové a tepové frekvence, pocení, svalová slabost a podobně. ^[3]

Patologický strach (fobie)

Má konkrétní obsah. Může jím být určitý objekt, situace či činnost. Fobie jsou iracionální. Udává se, že bylo popsáno odhadem dvě stě konkrétních fobií. ^[3]

Pozornost je schopnost vědomí soustředit se na informace, které jsou v danou chvíli a situaci vhodné. ^[4]

Zvýšená pozornost. Není tak žádoucí, jak by se mohlo zdát. Většinou se jedná o selektivní pozornost, například u paranoidních lidí, kteří se zaměřují na vše, co by jim mohlo uškodit.^[4]

Snížená pozornost. ^[7]

Ztráta pozornosti. ^[7]

Změna pozornosti v napjatém očekávání určité situace, proto je reakce jedince předčasná nebo opožděná. ^[7]

Jednání lze brát jako plánovité, promyšlené a cílené chování. Znamená to, že člověk volí z možných variant, jak se zachovat. Úmyslné jednání závisí především na funkci prefrontálního systému, jehož centrum umožňuje adekvátní zpracování různých informací a volí tomu odpovídající jednání. Porucha jednání je buď snížením celkové úrovně aktivity (hypoaglita) nebo nadměrnou aktivitou a tím i zvýšením jednání (hyperagilita). ^[4]

Při tomto jednání má jedinec tendenci k náhlým, často i chorobným nápadům, úplně bez rozmyslu a bez pomyšlení na následky. Často i bez emočního prožitku. Např. jedinec náhle skočí z okna. ^[4]

Náhlé vzniklé zuřivé a útočné jednání, které vyplývá z úzkosti. Často se objevuje u schizofreniků. Např. jedinec někoho bezdůvodně a nesmyslně napadá. ^[7]

Katatonní porucha se vyznačuje nepřiměřenými motorickými projevy. Existují dva typy forem. První formou je velký útlum pohybu až úplná strnulost (stuporózní forma). Druhou formou je nadbytek projevů a zbytečné neúčelné pohyby (produktivní forma). ^[1]

Vyplývá z vtíravých myšlenek. Jedinec je vnitřně nucen k činnosti, která mu je však nepříjemná, ale nemůže přestat, jinak by došlo uvnitř k nárůstu úzkosti a nepříjemného napětí. ^[1]

Vůle je osobnostní vlastnost, která cílevědomě reguluje vlastní činnost. Poruchy vůle můžeme považovat za narušení autoregulace.^[3]

Znamená ztrátu vůl neschopnost cokoli chtít a o něco usilovat.

Nerozhodnost k zahájení určité činnosti, nedostatek mobilizace úsilí.

Neadekvátní zvýšení aktivity vůle, realizování nápadů bez rozmyslu. ^[1]

Pudy jsou vrozené, vývojově staré a druhově specifické reakce na podněty, mají charakter stereotypů. Jejich nejnižší formy bez individuální variability se nazývají instinkty. ^[1]

Projevuje se bulimií, což je nesmyslné přejídání a následné zvracení. Opačná porucha obživy je anorexie, což je chorobné snížení příjmu potravy, při které vzniká až odpor k jídlu. ^[1]

Projevuje se sebepoškozováním až sebevražedným jednáním. ^[1]

Projevují se změnou intenzity či zaměření nebo odchylným způsobem sexuálního uspokojování (sadismus, masochismus). ^[1]

Projevuje se zanedbáváním péče o děti, nezájmem o ně, či dokonce týráním. ^[1]

Jednou z nejméně zastoupených oblastí současné psychologie v České republice je fenomenologická psychopatologie.

"Fenomenologická psychopatologie rozvíjí rámec přístupu k duševním nemocem, v němž jsou minimalizovány teoretické předpoklady a upřednostňovány formy a obsahy subjektivního prožívání pacienta."^[8] Zásadní je, že fenomenologická psychopatologie se snaží "dát slovo pacientům" a jejich subjektivitě "místo aby pouze posuzovala jejich abnormality podle předem strukturovaných rozhovorů".^[9]

Fenomenologická psychopatologie se vymezuje vůči perspektivám v psychologii, která lze označit jako přetechnizované, naturalistické, pozitivistické, statistické a  v  tomto kontextu odlidštěné pohledy na lidskou subjektivitu.^[10] Rovněž, fenomenologická psychopatologie považuje za zásadní nezplošťovat lidskou bytost, se kterou se v klinické praxi setkáváme.^[11]

Oproti České republice, v celosvětovém měřítku je zájem o fenomenologickou psychopatologii velký a v čele stojí osobnosti jako Dan Zahavi a Giovanni Stanghellini. V České republice se fenomenologických přístupem v rámci schizofrenie zabývala Eva Syřišťová, nicméně nikdy zde nevznikla tradice, která by navazovala na její intelektuální odkaz.

• KOHOUTEK, Tomáš; SALAQUARDOVÁ, Dora. Psychologie. Brno: Barrister & Principal, 2006. ISBN 80-7364-023-6. 
• FREUD, Sigmund. Psychopatologie všedního života. Praha: Portál, 2016. ISBN 978-80-262-1027-6. S. 256. 

• Duševní porucha
• Psychiatrie
• Klinická psychologie
• Sociální patologie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu psychopatologie na Wikimedia Commons

Psychologie
Teoretické psychologické disciplíny	Základní psychologické disciplíny Obecná psychologie (Psychologie barev) • Biologická psychologie (Psychobiologie • Neuropsychologie) • Psychologie osobnosti • Vývojová psychologie (Ontogenetická psychologie) • Sociální psychologie • Psychologická metodologie • Psychopatologie • Dějiny psychologie • Srovnávací (komparativní) psychologie Speciální psychologické disciplíny Diferenciální (diferenciační) psychologie • Biopsychologie • Psychofyziologie • Genetická psychologie • Chronopsychologie • Psychometrie = psychometrika • Patopsychologie • Farmakopsychologie • Zoopsychologie • Kulturně srovnávací psychologie = mezikulturní psychologie • Geopsychologie • Psychodiagnostika • Psycholingvistika • Psychofyzika • Matematická psychologie • Psychologie myšlení • Smyslová psychologie • Kognitivní psychologie • Percepční psychologie
Aplikované (užité) psychologické disciplíny (aplikovaná psychologie)	Poradenská psychologie • Klinická psychologie • Lékařská psychologie • Zdravotnická psychologie • Duševní hygiena = psychohygiena • Psychologie zdraví • Environmentální psychologie = ekologická psychologie = psychologie životního prostředí (Psychologie ochrany životního prostředí) • Ekopsychologie • Environmentální komunikace • Psychologie dítěte • Psychologie mládeže • Psychologie rodiny • Pedagogická psychologie • Školní psychologie • Psychologie vzdělávání • Interkulturní psychologie • Psychologie cestovního ruchu • Psychologie volného času • Psychologie sportu • Psychologie kultury • Psychologie umění • Bibliopsychologie • Psychologie čtenáře • Psychologie náboženství • Politická psychologie • Právní psychologie • Policejní psychologie • Kriminální psychologie • Forenzní (soudní) psychologie (Kriminologická psychologie • Penitenciární psychologie = psychologie vězeňství • Postpenitenciární psychologie) • Politické profilování • Psychologické profilování • Psychologie katastrof • Vojenská psychologie • Kosmická psychologie • Psychologie konfliktu • Psychologie práce a organizace = psychologie práce = průmyslová psychologie (Inženýrská psychologie • Personální psychologie = poradenská psychologie práce • Psychologie organizace a řízení = sociální psychologie práce /Psychologie řízení/ • Psychologie pracovní přípravy • Ekonomická psychologie • Psychologie dopravy = dopravní psychologie) • Psychologie organizace • Manažerská psychologie • Marketingová psychologie • Psychologie trhu (Psychologie propagace • Psychologie reklamy) • Psychologie obchodu
Psychologické směry	Behaviorismus • Neobehaviorismus • Gestaltismus = gestaltpsychologie = gestaltistická (tvarová, celostní) psychologie • Neogestaltismus • Psychoanalýza • Neopsychoanalýza • Kognitivismus = kognitivní psychologie • Humanistická psychologie • Experimentální psychologie • Hlubinná psychologie
Psychologické disciplíny • Předvědecká psychologie • Pozitivní psychologie • Psycholog • Kategorie