|
Podzemní církevPodzemní církev (také skrytá, tajná či umlčená církev, latinsky ecclesia silentii, anglicky underground church) je obecné označení aktivit místní církve,[1] které z důvodu pronásledování křesťanů nemohou být vykonávány veřejně. Do skrytosti se podle míry represí přesouvá část (např. teologické studium, výchova mládeže, samizdat, náboženské spolky či neformální komunity, sama křesťanská praxe) nebo veškerá činnost církve (včetně svěcení a činnosti kléru). Tajná činnost je pak navenek prezentována jako nenáboženská soukromá aktivita. Skrytá společenství jsou dodnes v místních církvích Číny, dříve v zemích východního komunistického bloku. Paralely lze hledat i na počátku 20. století v Mexiku, v 17.–19. století v Japonsku až po pronásledování protestantů v novověku, středověku a prvotních křesťanů v antickém Římě. V mnoha směrech se podobají dnešnímu hnutí Emerging Church, které hledá nové formy činnosti často mimo oficiální církevní struktury. Skrytá katolická církev v ČeskoslovenskuSouvisející informace naleznete také v článku Pronásledování katolické církve v Československu.
Poválečná a 50. létaPo nástupu totality v Československu v roce 1948 byly razantně provedeny agresivní akce proti církvi, na Slovensku dokonce v návaznosti na problematičnost Slovenského státu již od konce války. Došlo k rozprášení řádů a internaci 10 000 řeholníků a řeholnic v rámci Akce K a deportace 200 ze 300 kněží řeckokatolické církve v rámci Akce P. Během 50. let byly zinscenovány monstrprocesy spojené s dlouholetými tresty asi 1000 kněží a řeholníků, asi 20 skončilo život předčasně justiční vraždou nebo smrtí ve vazbě či vězení. Mnozí významní představitelé řeholníků, biskupů, Orlů a lidovců či obecně intelektuálů byli vězněni nebo internováni. Řadě kněží byl odebrán souhlas s výkonem služby, nebo byli alespoň přeloženi do mrtvých farností, zbytek byl zastrašen, izolován a dezinformován. Bylo zrušeno církevní školství, paralyzovány teologické fakulty a založena kolaborantská Katolická akce a Mírové hnutí katolického duchovenstva. Tolerovány byly jen formální projevy religiozity, jako např. svátosti.[2][3][4] Po tuto dobu se církev mohla ve skrytosti projevovat jen řídce. V Brně Stanislav Krátký organizoval tajné teologické studium. Františkáni a salesiáni se pokoušeli o pokračování existence, salesiáni prováděli první tábory pro mládež. Laici vytvářeli duchovní společenství především okolo svých rodin nebo přátel. V žalářích věznění kněží organizovali pro spoluvězně studium a udělovali jim svátosti.[2] Snahou bylo také udržet existenci kléru, který může rozšířit pouze biskup. Proto papež udělil místním církvím soubor dispensí – tzv. mexické fakulty, které zjednodušovaly náboženský život církve v ohrožení.[5] Tajně vysvěceným biskupům (tj. neveřejně a bez nutného státního souhlasu) se však skrývat svoji činnost dlouhodobě před StB nedařilo. Noví kněží byli svěceni zpravidla tajnými biskupy. Tajně vysvěcení biskupové byli:[6][2]
Následující konsekrace viz společenství Koinótés. Pražské jaro a normalizaceOd konce 60. do začátku 70. let došlo k obměkčení režimu, propouštění vězňů na amnestie, rehabilitace, obsazování některých volných biskupských stolců, část duchovních získala státní souhlas. Církev obnovila část svých činností, ožily formálně dosud nezrušené řády, učitelé se vraceli na teologické fakulty. Většina však dosud tajných aktivit nebyla zveřejněna a prozíravě se vyčkávalo.[12] Po okupaci přišla však normalizace a represe režimu začaly nanovo, tentokráte především ve formě policejní šikany, odebírání státních souhlasů, propouštění ze zaměstnání, založením kolaborantského Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, infiltrací agentů a spolupracovníků StB do církve a až na výjimky bez ambicí fyzické likvidace osob. Polovina ze dvou tisíc farností neměla faráře, obsazeny byly dvě ze 17 diecézí. Proto se opět část aktivit přesunula do skrytosti, především duchovní život, teologické studium, studium bohosloví a řeholní řády vůbec. Podzemní církev se personálně prolínala nebo stýkala s veřejnou částí církevní hierarchie tam, kde byla důvěra, že nedochází ke kolaboraci s režimem. Veřejně byly prováděny také tolerované náboženské úkony, jako jsou svátosti, návštěvy bohoslužeb. Snahou bylo i napojit náboženský disent s kulturním a politickým (Charta 77).[12] Svěcení tajných kněží zajišťovali buď tajní biskupové (Korec, Dubovský, Davídek), nebo oficiální biskupové z Polska (Karol Wojtyla) a z východního Německa (Hans-Reinhard Koch a Hugo Aufderbeck z Erfurtu, Gerhard Schaffran z Míšně, Joachim Meisner z Berlína). Některé činnosti se v oficiálních i skrytých strukturách církve dařilo koordinovat díky třem tajným grémiím s dobrým napojením na Vatikán a arcibiskupa Tomáška, které tvořili řeholníci, klérus, laici. Na kobeřickém sněmu společenství „Koinótes“, konaném 25.–26. prosince 1970, došlo k rozkolu v české podzemní církvi. Jedním z projednávaných témat mělo být i teologické posouzení možnosti svěcení žen. Dva dny po sněmu biskup Felix Maria Davídek vysvětil Ludmilu Javorovou na jáhna i kněze. Na jáhny a možná i na kněze vysvětil i několik dalších žen. V roce 2001 prohlásil Vatikán tato svěcení za neplatná. V rámci konspirace byli svěceni také ženatí muži, ti byli formálně přiřazeni řeckokatolickému ritu. Církev byla po Druhém vatikánském koncilu přiblížena světu. Vatikán vedl skrze Agostina Casaroliho vyjednávání o modus vivendi. Přestože z komunikace se skrytou církví zazněl jasný hlas „raději žádné biskupy, než kolaboranty“, byli v roce 1972 vybráni kandidáti a posléze vysvěceni na biskupy. Sporná postava byl zejména předseda Pacem in terris Josef Vrana (olomoucká diecéze), další kandidáti byli Jozef Feranec (bansko-bystrická diecéze), Július Gábriš (trnavská diecéze), Ján Pásztor (nitranská diecéze), kteří složili svůj slib do rukou předsedy vlády. Člen vatikánské delegace se také setkal s tajnými biskupy Dubovským, Korcem a Davídkem.[12] Vzhledem ke svému často neformálnímu základu byla podzemní církevní aktivita velmi ekumenická (tj. s dobrými vztahy mezi různými církvemi a denominacemi) a ochotně navazovala na modernizační tendence Druhého vatikánského koncilu.[zdroj?] K nejvýznamnějším částem skryté církve patřili:[13][12]
Integrace v době svobodyAčkoliv církev je teologicky chápána jako jeden celek, došlo po znovuzískání svobody k rozporům mezi nově ustanoveným episkopátem a části vázané apoštolskou posloupností na Koinótés.[15] Klíčové osobnosti podzemí teologie a samizdatu Josef Zvěřina a Oto Mádr nebyli přijati jako učitelé na obnovené teologické fakulty v Praze.[16] Mladší generace tajných kněží Tomáš Halík a Ivan Štampach byli zakrátko odejiti.[17] Řády, kterým se ilegálně nepodařilo působit, po ukončení totality obtížně obnovovaly svůj noviciát (např. Opaskovi břevnovští benediktini).[18] OdkazyReference
Související články
Literatura
Externí odkazy
|
