|
Petr Damián
 Svatý Petr Damiani (často jen Damián; it. Pier či Pietro Damiani; lat. Petrus Damianus; asi 1007 Ravenna – 22./23. února 1072 Faenza) byl italský středověký teolog a filozof, představitel rané scholastiky. Jako člen společenství poustevníků (kamaldulů) se podílel na reorganizaci mnišského života a na církevních reformách, stal se biskupem v Ostii a byl jmenován kardinálem. Katolickou církví je uctíván jako světec a jeho liturgická památka připadá na 21. únor. Byl prohlášen učitelem církve. ŽivotPocházel z města Ravenny, kde se narodil asi v roce 1007 do početné rodiny. Při křtu dostal jméno Petr.[1] Rodina patřila k privilegované společenské vrstvě, vlastnila nemalý majetek a pohybovala se ve vyšších městských a duchovních kruzích v Ravenně.[2] Záhy mu však zemřeli oba rodiče. Měl sice několik starších sourozenců, ale ti se o něho zpočátku příliš nestarali. Nakonec se ho ujala jeho sestra Rosalinda a bratr Damián, který se mezitím stal knězem. S jeho podporou pak mohl i vystudovat.[1] Z vděčnosti za otcovskou lásku tohoto staršího bratra nazýval se pak Petr po celý život Petr Damiani, což česky znamená „Petr Damianův" (tedy Damianův odchovanec).[3] Nejprve chodil do školy v Ravenně,[4] pak pokračoval ve studiu svobodných umění ve Faenze a později v Parmě, která se stala v 11. století jedním z nejznámějších míst vzdělanosti v severní Itálii. Petr tam studoval ještě v roce 1034 a dosáhl velmi dobré úrovně vzdělání ve všech oblastech, v oborech trivia dokonce vynikal.[5] Po dokončení studií působil Damiani v Ravenně jako magister svobodných umění a měl mnoho žáků.[6] Netěšil se však slávou ani bohatstvím a posléze dospěl k názoru, že štěstí nespočívá v bohatství, ani v učenosti, ani ve světských rozkoších. Začal pomýšlet na spásu své duše a na věčnost. Postupně navykl tuhé kázni, nosil pod oděvem žíněný pás, přísně se postil a odpíral si spánek.[7] Nakonec odešel do společenství poustevníků (kamaldulů) ve Fonte Avellana v regionu Marche (1035). V roce 1043 se tam stal převorem a velmi přispěl k prohloubení řeholního života. Pod jeho vedením toto středisko kamaldulů značně vzrostlo a založilo několik poboček ve střední Itálii. Pro tyto kláštery napsal Petr řadu příruček o mnišském a poustevnickém životě.[1] Neleželo mu však na srdci jen dobro řeholníků, ale dobro celé církve. Proto bojoval proti zlořádům tehdejší doby a využíval všechny příležitosti na podporu církevních reforem. Udržoval styky s německým císařským dvorem, především s císařem Jindřichem III. Papež Lev IX. a jeho nástupce Viktor II. ho často pověřovali různými úkoly a radili se s ním v záležitostech církevní reformy. Papež Štěpán IX. jmenoval Petra v roce 1057 kardinálem a biskupem ostijským. Ve službách u papežského dvora uplatnil své velké nadání a horlitelskou snahu zbavit církev všeho, co ji morálně ohrožovalo. V Římě úzce spolupracoval s církevním reformátorem Hildebrandem, který se později stal papežem Řehořem VII. V roce 1063 se setkal s císařovnou Anežkou z Poitou a schválil její rozhodnutí vstoupit do kláštera.[8] Jako zástupce římské kurie a papežův pověřenec vykonal Damiani řadu náročných diplomatických poslání. Kromě úspěchů zažil Petr i několik trpkých zklamání, což patrně přispělo k tomu, že se v roce 1066 zřekl ostijského biskupství a s papežovým souhlasem se vrátil do kláštera ve Fonte Avellana.[9] V klášteře žil dle přísných řeholních pravidel, bičoval své tělo a dal se bičovat i od jiných; před vánočními a velikonočnímu svátky po tři dny nepožil žádný pokrm. Ve volných chvílích sbíral dříví nebo rostliny a zhotovoval dřevěné lžíce, které dával lidem darem.[10] Ale papež ho i potom občas pověřoval dalšími úkoly. V roce 1066 Petr navštívil také klášter Montecassino, kde přiměl mnichy k přísnějšímu životu, jmenovitě k tomu, aby se v pátek o chlebě a vodě postili a svá těla vzájemně bičovali. Pravidelné páteční bičování naráželo občas na pochybnosti a reptání mnichů, ale Damiani přísnou askezi ospravedlňoval a zdůrazňoval hodnotu disciplíny.[11] Poslední cestu vykonal na příkaz papeže Alexandra II. do Ravenny, aby toto město, stižené klatbou, opět s papežem smířil.[12] Na zpáteční cestě z Ravenny Petr Damiani zemřel. Stalo se tak v noci z 22. na 23. únor 1072 v benediktinském klášteře ve Faenze. V tamním kostele ho i pochovali.[13] Dílo, názoryDamiani prosazoval etický rigorismus, hlásal tvrdý způsob odříkání, přísný asketismus a svatou jednoduchost, která byla hluboce zakořeněná v dokonalé víře a v absolutní důvěře ve všemohoucího Boha.[14] Byl také plodným spisovatelem. Z jeho literárního díla se zachovalo mnoho důležitých dopisů, dále traktáty, příručky mnišského života, desítky kázání, několik životopisů svatých, asi 240 básní, epigramy, modlitby, mešní formuláře.[15] Boj za upevnění celibátu a proti zlořádům v životě duchovenstvaDamiani razantně vystupoval na obhajobu celibátu. Byl autorem řady spisů, ve kterých odsuzoval kněžská manželství, která se tehdy ještě občas vyskytovala, a přirovnával je ke smilstvu. Pro papeže Mikuláše II. napsal práci De caelibatu sacerdotum [O celibátu kněží] a proti ženatým kněžím sestavil spis Contra intemperantes clericos [Proti nezdrženlivým duchovním]. Ženaté kněze káral tvrdými slovy, ale ještě ostřejší výrazy měl pro jejich manželky: označoval je za svůdkyně duchovních, smrt duší, za ďábelská těla, která odpuzují od ráje, za poběhlice a prostitutky. Damianiho hlavním argumentem pro úplnou sexuální zdrženlivost kléru byl požadavek kultické (rituální) čistoty duchovenstva.[16] Asi v letech 1049–1050 napsal spis Liber Gomorrhianus [Gomorská kniha] a věnoval ho papeži Lvu IX. Kniha byla nazvána podle Gomory, v bibli zmiňovaného města, které bylo Bohem zničeno pro nemravnost jeho obyvatel. V tomto díle se zabýval sexuálními poklesky mnichů a kněží a požadoval přísné tresty pro jejich pachatele. Speciálně pojednával o masturbaci a dále o homosexuálních stycích čili v tehdejší terminologii o sodomii (termín homosexualita vznikl až v 19. století). Rozeznával různé druhy homosexuálního jednání: vzájemnou masturbaci, soulož mezi stehna, anální styk (ten pokládal za nejhříšnější).[17] Někteří duchovní sváděli k homosexuálnímu styku muže nebo chlapce, kteří se k nim přišli zpovídat. Takovéto kněze považoval Damiani za hodné obzvláštního opovržení.[18] V traktátu Liber Gratissimus [Nejmilejší kniha], jenž byl napsán kolem roku 1052, se zabýval problematikou svatokupectví. Životy svatých, snaha o zdokonalování řeholního života Z jeho hagiografické tvorby je nejdůležitější Vita Beati Romualdi [Život blahoslaveného Romualda]. Toto dílo napsal asi v roce 1042, tedy patnáct let po světcově smrti. Nejedná se o pouhé vylíčení Romualdova života a jeho boje se zlem, Damiani zde nastínil i podstatu a smysl poustevnického života.[19] Napsal i životopis svatého Odila, opata v Cluny, jehož též považoval za svého učitele (Vita Odilonis). Na žádost papeže Alexandra II. vylíčil životy svých dvou zesnulých přátel, kteří byli považováni již krátce po smrti za světce: svatého Dominika Loricata a svatého Rudolfa, biskupa v Gubbiu[20] (Vita sancti Rudolphi et sancti Dominici Loricati).[21] Řadu spisů zasvětil úsilí o reformu a zdokonalování řeholního života: De perfectione monachorum [O zdokonalování mnichů], Laus eremiticae vitae [Chvála poustevnictví], De contemtu mundi [O pohrdání světem] a další. S ohnivou horlivostí požadoval pro mnichy asketický způsob života a zavedl v klášterech i bičování.[22] Filozofie a teologieHistorikové filosofie v souvislosti s 11. stoletím často hovoří jako o století sporů.[23] Petr Damiani se osobně angažoval ve dvou sporech – totiž ve sporu mezi dialektiky a antidialektiky a sporu o výklad omnipotence Boží. V prvním z nich šlo o to, do jaké míry má být užívána dialektika (tj. logika, ale v širším významu celé dědictví antické filosofie) při řešení doktrinálních otázek, ve druhém o to, jak vykládat jeden z atributů Boha, totiž jeho všemohoucnost (omnipotenci). Petr Damiani je představitelem tzv. antidialektiků. V dopise Dominus vobiscum ad Leonem eremitam [Pán s vámi Leonu poustevníkovi] odmítá Platóna a jeho astronomické teorie, kritizuje Pythagora a Eukleida, nic prospěšného nenachází v sylogismech rétorů či sofistů. Pozitivnějších slov nenachází ani pro peripatetiky.[24] Ač sám dosáhl dobrého vzdělání, měl jen malé pochopení pro svobodná umění; říkal, že jsou zbytečná, neboť se nezabývají Bohem či spásou duše.[25] Velmi ostře vystoupil proti všem, kdo opustili studium posvátného bohosloví a oddali se světským vědám. Prvním gramatikem byl prý ďábel, který řekl Adamovi „Budete jako Bohové" (Gen. 3:5 dle Vulgáty), čímž naučil lidstvo skloňovat slovo Bůh v plurálu.[26] Má gramatika je Kristus, prohlašoval Damiani.[27] Dialektika (logika, filozofie) může být užitečná jen jako přípravná disciplína pro studium teologie,[28] ale její využití v teologii je čistě podružné a podřadné. Existují meze, které dialektika nedokáže překročit, i nejvyšší principy rozumu mohou selhat při snaze aplikovat je v teologii.[25] Damiani píše:
Lidské nauky jsou tedy podřízeny Božímu slovu, tak jako je služka podřízena své paní.[29] Skoro programovým textem, v němž poukázal na principiální nefunkčnost logiky, je otevřený dopis De divina omnipotentia [O božské všemohoucnosti], jenž bývá uváděn i jako Epistola de Dei omnipotentia [List o Boží všemohoucnosti]. Jde o dlouhý dopis z roku 1067,[30] který je adresován Desideriovi, opatovi v Montecassinu, a týká se právě výkladu všemouhoucnosti Boha. Zde Petr zdůrazňuje, že řád, který je součástí světa, v němž žijeme, a který je mimo jiné recipován logikou, se nevymyká působení Boží všemohoucnosti. Pak ukazuje, že Bůh může učinit něco, co zdánlivě odporuje zákonům logiky - např. změnit minulost (způsobit, že Řím nikdy neexistoval či vrátit panenství padlé ženě).[31] Změna ovšem probíhá výhradně z pohledu Boží všemohoucnosti a věčnosti. Z lidského pohledu by se taková změna projevila nejspíše tak, že by nikdy nedošlo k ničemu, co by mělo být měněno.[32] Damiani neuznával absolutní platnost filozofických (logických) zákonů, dokonce ani principu protikladu (sporu).[28] Přirozený zákon s aristotelským principem nonkontradikce (neprotiřečení) vede k závěru, že "nemůže nebýt to, co je". Ale princip nonkontradikce je principem v oblasti stvoření, a proto nemůže svazovat Boha, který je stvořitelem přírody. Svrchovanost Boží všemohoucnosti není omezována přírodními ani logickými zákony, tedy ani zákonem sporu.[30] Bůh nemůže být omezován vnějším zákonem, neboť je zdrojem veškeré zákonnosti.[33] Proto Bůh může způsobit, že se nějaká historická událost dá „odčinit", že k ní nemusí vůbec dojít. A profesor Copleston k tomu dodává: „když se zdá, že už odporuje principu sporu, pak tím hůř po princip sporu: pouze to ukazuje podřadnost logiky ve srovnání s teologií".[25] Ve sporu o omnipotenci byl Petrovi ideovým protivníkem slavný Anselm z Canterbury. Úcta Petr Damiani byl pro svou učenost, mravní přísnost a apoštolskou horlivost nazýván již za svého života druhým Jeronýmem.[34] Hned po smrti ho mnozí začali uctívat jako světce. I když se nikdy nekonal oficiální proces jeho svatořečení, papež Lev XII. v roce 1828 úctu k němu schválil,[35] rozšířil ji na celou církev a navíc ho prohlásil učitelem církve.[36] Liturgická památka připadala původně na 23. únor,[37] papež Pavel VI. ji přeložil na 21. únor. Je považován za ochránce proti bolení hlavy. Zobrazován bývá jako kardinál a biskup s mitrou a se vznášejícím se kardinálským kloboukem.[38] Jeho hrob se v současné době nachází v katedrále sv. Petra apoštola ve Faenze.[39] Zajímavosti
OdkazyReference
LiteraturaVydání světcových spisů
Související článkySekundární literatura
Externí odkazy
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||
