|
PaleolitPaleolit (z řeckého πάλαιος palaios – „starý“ a λίθος lithos – kámen) neboli starší doba kamenná je označení nejstaršího a nejdelšího (99 %) období lidských dějin.[1] Paleolit začal v době, kdy se člověk zručný poprvé naučil užívat nástrojů, a končí s poslední dobou ledovou, kdy na něj navazuje mezolit, který se odlišuje adaptací člověka na klimatické podmínky v podstatě současného rázu. Geologicky toto období spadá do pleistocénu, a proto je pro něj typické střídání dob ledových a meziledových (pleistocenní klimatický cyklus) a adaptibilita rodu homo (člověk) na měnící se klimatické podmínky. V Evropě bylo tou dobou velmi chladné podnebí. Hlavním způsobem získávání potravy byl lov a sběr plodin. Datace obvykle udávaná pro střední EvropuPaleolit se dále dělí na několik období, jejichž datace se ovšem v různých částech světa liší. Pro střední Evropu se obvykle udávají následující hodnoty. Protože v rámci paleolitu se zachází se statisíci či dokonce miliony let, nemá smysl je odpočítávat klasicky od přelomu letopočtu. Na mezinárodní úrovni se ustálila zkratka B. P. (z anglického Before Present – před současností), která se přidá za údaj o počtu roků, česky se obdobně označí předložkou „před“ před údajem. Toto jsou nejčastěji uváděná rozpětí, v závorce příklad jiné datace:
Nejstarší paleolit Podrobnější informace naleznete v článku Nejstarší paleolit.
Nejstarší paleolit (před 4 až 1 mil. let) je nejstarším a nejméně známým obdobím lidských dějin. „Předchůdci“ člověka Na studiu evoluce člověka se v současnosti podílí velké množství vědních oborů – včetně Fyzické antropologie, geologie, klimatologie, embryologie a genetiky. Zabývají se procesem antropogeneze a hominizace zvířecích předků člověka. K dispozici mají kosterní pozůstatky pouze několika jedinců. Někdy je jedinec zastoupen pouze malou částí kostry. Stále jsou nalézány nové kosterní pozůstatky, které mohou pozměnit současnou teorii. I přes neustálý výzkum není ještě fylogeneze člověka v mnoha ohledech vyřešena. Počátek lidské evoluce je kladen do miocénu (cca 25 – 5 mil. př. n. l.), kdy došlo k ochlazování klimatu a ve východní Africe začaly mizet lesy. Místo nich se objevovala savana. Koncem miocénu došlo k další změně. Zaledněním polárních oblastí došlo k drastickému poklesu srážek, což lesy omezilo ještě více. Ve východní Africe navíc problémy prohloubila tektonická činnost a vytvoření Velkého afrického příkopu. Tím se omezoval životní prostor velkých opic, zvaných hominidé. Progresivnější z nich se životu na savanách přizpůsobili, především začali používat k pohybu pouze zadních končetin, což jim umožnilo jednak větší rozhled po nezalesněné krajině a jednak jim chůze umožnila překonávat velké vzdálenosti poměrně rychle. Nejznámějšími hominidy jsou australopitékové, žijící před 4 – 2 mil. lety. Z nich nejstarším druhem je Australopithecus afarensis (4 – 3 mil. př. n. l.). Nejznámějším z nich je samice Lucy, jejíž téměř úplná kostra byla nalezena v etiopském Hadaru roku 1974. Mladší druh Australopithecus robustus není rozhodně předkem člověka. Nadějnější je Australopithecus africanus, jeho nejznámějším představitelem je taungské dítě, jehož pozůstatky byly nalezeny roku 1925 v jihoafrickém Taungu. Přes všechny nálezy a teorie není dosud jednoznačně prokázáno, který australopithecus je předkem člověka a jestli vůbec nějaký. Badatelé se nicméně přiklánějí k názoru, že již australopitékové chodili vzpřímeně, mnohem více než je schopen současný šimpanz.[2] K tomu jim pomáhala i vyklenutá chodidla, podobná těm současným lidským (oproti "plochým" chodidlům lidoopů, vhodným ke šplhání).[3] Naopak mozkovny australopitéků nebyly výrazně větší než šimpanzí.[4] Nejstarší lidéLidské druhy se od zvířecích hominidů odlišují čtyřmi jevy hominisace:
 Nejstarším druhem člověka je člověk zručný (Homo habilis, 2,4 – 1,9 mil. př. n. l.). Jeho nejstarší a nejslavnější nálezy pocházejí z Tanzanie z oblasti Velké příkopové propadliny. Olduvaiská rokle – jedno z míst častých nálezů zde – dala název kultuře, která bývá s industrií člověka zručný spojována – oldovan. Oldovan se váže pouze na oblast okolo zlomové propadliny. Dochovala se kamenná industrie obvykle vyrobená z lávy nebo ze silicitů a křemenů. Typické tvary jsou sekáče, protobifasy, otloukače, drasadla, škrabadla atd. Stejně jako nástroje se člověk zručný naučil snad i užívat oheň. Před zhruba 1,9 mil. let nahradil člověka zručného člověk vzpřímený (Homo erectus, 1,9 mil. př. n. l. – 200 000 př. n. l.) a s ním se objevuje nová kultura acheuléen (1,5 – 240 000 př. n. l.). Spolu s člověkem vzpřímeným se rozšiřuje z Afriky do západní a jižní Asie a 1 mil. př. n. l. i do Číny a západní poloviny Evropy. V mimoafrických regionech jsou také odlišně označovány některé varianty člověka vzpřímeného, např. Pithecanthropus erectus na Jávě, Sinanthropus pekinensis v Číně a Homo heidelbergensis v Evropě. V Česku se také nacházejí lokality s nálezy z nejstaršího paleolitu, jedná se o Beroun nebo Čakovice. V některých zemích se rozeznává i starý paleolit, pokud tomu tak není, tak na nejstarší paleolit navazuje přímo střední paleolit v době před 1 mil. let. Starý paleolit Podrobnější informace naleznete v článku Starý paleolit.
Pokračuje acheulská kultura. Nositelem kultury acheuléen je Homo erectus (člověk vzpřímený) a později Homo heidelbergensis (člověk heidelberský), předchůdce neandrtálce. Typickým nástrojem se stává pěstní klín. Dále se vyskytují polyedry, drasadla a úplně ke konci začíná levalloiská technika. Ve východní Africe, Číně a jižní Evropě se zároveň s acheuléenem prosadila drobnotvará industrie. Střední paleolit Podrobnější informace naleznete v článku Střední paleolit.
.jpg) Nositeli kultur středního paleolitu byly převážně archaické formy moderního člověka, rozšířené v období před 250 000 lety od Afriky až po severní Čínu. V Evropě jsou řazeny do druhu Homo heidelbergensis, v Africe do druhu Homo rhodesiensis. V tropické jihovýchodní Asii přežíval Homo erectus. Před 130 – 250 000 lety se v Evropě z druhu Homo heidelbergensis vyvinul neandertálec (Homo neanderthalensis), který zde žil až do začátku mladšího paleolitu. Typickým rysem je rozmach variability industrie. Změnil se i způsob výroby – používají se spíš drobné úštěpy a industrie drobnotvará. Prosadila se plně levalloiská technika – nástroje teď byly vyráběny z předem připraveného jádra. Hlavním zdrojem potravy se stal lov, provázený rybolovem a sběrem. Vzniká umění a pravděpodobně i primitivní forma náboženství – existují náznaky rituálního pohřbívání alespoň některých členů komunit. V Evropě se nejvýrazněji prosazují kultury moustérien (v Česku nálezy např. v jeskyni Šipka nebo Švédův stůl), dále ve střední Evropě taubachien (nálezy v jeskyni Kůlna a v Předmostí), micoquien (v Česku některé vrstvy v jeskyni Kůlna). V severní Africe se rozeznává kultura atérien s hroty na širokých úštěpech s typickým řapem, jižněji pak kultura sangoan a v jižní Africe fauersmith. Typickými nástroji pro tyto kultury jsou škrabadla, drasadla, klíny, sekáče, hroty. Mladý paleolit Podrobnější informace naleznete v článku Mladý paleolit.
 Mladý paleolit (40 000 – 10 000 př. n. l.) se začíná rozvíjet v počínajícím interpleniglaciálu poslední doby ledové, kdy jsou domorodé populace středopaleolitických neandertálců vytlačovány lidmi moderní anatomické stavby, zcela už podobnými až shodnými s člověkem dnešním. S nimi je spojen rozvoj čepelové techniky a jí odpovídajících jemnějších typů nástrojů. Ve starší fázi tohoto období, počínající před cca 43 000 lety na Balkáně, se v Evropě šíří tzv. přechodné kultury, které nesou ještě prvky středního paleolitu, ale část už progresivní prvky mladého paleolitu. Patři k nim kultura chatelperronien, szeletien a bohunicien (lokality Stránská skála nebo Ondratice). Plně mladopaleolitické kultury byly: uluzzien, jerzmanowicien a aurignacien. Dominantní způsob úpravy kamenné industrie je tzv. čepelová technika. Ve střední fázi mladého paleolitu rozlišujeme kultury gravettien, jehož lokální variantou je moravský pavlovien se světoznámými nalezišti Dolní Věstonice, Pavlov, Willendorf a Předmostí u Přerova . O něco mladší je kostěnkovsko-avdějevská kultura, maltsko-bureťská kultura, mezinská kultura a středoevropský a středomořský epigravettien. Jeskynní malby jsou typické i pro kulturu solutréen. Magdalénien s reprezentativními malbami ve španělských (Altamira) a francouzských (Lascaux) jeskyních už patří do pozdní fáze mladého paleolitu. K této kultuře v Česku patří nálezy z lokalit Pekárna, Býčí skála nebo Kůlna. Dál rozlišujeme kultury epimagdalénien a hamburgien. Pozdní paleolit Podrobnější informace naleznete v článku Pozdní paleolit.
Krátké závěrečné období paleolitu na přelomu pleistocénu a holocénu, kdy se začínají šířit borobřezové porosty (počátky práce se dřevem naznačuje výskyt hrubotvaté složky kamenné industrie – valounových sekáčů apod.) Kolísající, stále ještě málo příznivé klima i příroda dovolily obživu jen nevelkému počtu pohyblivých loveckých skupin, zčásti zřejmě navazujících na předchozí domácí osídlení. Nejvýraznější kultury pozdního paleolitu jsou natúfien ve východním Středomoří, capsien v severní Africe, azilien na území hlavně Francie, creswellien ve Velké Británii a tišnovien v Česku . Přehled kultur a industrií
OdkazyReference
Literatura
Související článkyExterní odkazy
|
BisonsPoursuivisParDesLions.jpg)
