|
Monarchie v Dánsku Monarchie v Dánsku je konstituční monarchie v Dánském království, jež zahrnuje Dánsko, Grónsko a Faerské ostrovy. Jako panovníku konstituční monarchie jsou králi vyhrazeny nadstranické a ceremoniální funkce. Nejvyšší výkonná autorita nad dánskou vládou je vykonávána stále panovníkem a jemu vyhrazenými právy; v praxi je tato moc vykonávána jen v souladu se zákony schválenými parlamentem nebo v ujednaných omezeních. Dánská královská rodina odvozuje svůj původ už od vikingského krále Gorma zv. Starého a Haralda I. (10. století), což dánskou monarchii činí nejstarší v Evropě. Současný panovnický rod je jednou z linií knížecího rodu Glücksburků, původem ze Šlesvicka-Holštýnska v Německu, stejného panovnického rodu jako norská a někdejší řecká královská rodina. Ústavní role panovníkaPodle dánské ústavy je dánský panovník, jako hlava státu, zdrojem výkonné, a společně s Folketingem (dánským parlamentem), také zákonodárné moci.[1] Panovník si zachovává možnost zamítnout přijetí návrhu zákona královským výnosem, stejně jako právo výběru a odvolání ministerského předsedy, ačkoli toto v moderní době se stává víceméně nepravděpodobným, neboť by takový zásah zřejmě způsobil ústavní krizi. Jako hlava státu se panovník zúčastňuje formování nové vlády. U návrhů je vyžadován spolupodpis jedním nebo více ministrů kabinetu, aby se stal zákonem (Ústava, III,14). Král Kristián X. byl posledním panovníkem, který využil práva odvolání premiéra, což učinil 28. března 1920. To však vedlo k velikonoční krizi (1920). Veškerá královská práva, zvaná Královské výsady, jako je např. jmenování ministrů a možnost vyhlašovat a ukončovat válku, jsou vykonávány předsedou vlády a vládou s formálním souhlasem panovníka. Po konzultaci s reprezentanty politických stran, předseda nejsilněji zastoupené strany v dánském parlamentu jmenuje panovník premiéra. Poté, co je vláda utvořena, panovník ji formálně jmenuje vládu.[2] V dnešní době má panovník především ceremoniální a reprezentativní roli, ve výkonu moci omezenou konvencemi a veřejným míněním. Jako patron zahajuje panovník např. výstavy, zaštiťuje oslavy výročí apod. Nicméně panovník i nadále vykonává tři základní práva: má nárok být informován a konzultován, má právo doporučovat a právo varovat. Jako následek těchto práv, předseda vlády a kabinet se účastní pravidelného setkání Státní rady. Premiér a ministr zahraničních věcí pravidelně informují panovníka o nejnovějších politických událostech. Královský úřad rovněž hostí oficiální návštěvy zahraničních hlav států a financuje státní návštěvy v zahraničí. HistorieDánská monarchie je stará více než 1 000 let, což z ní činí čtvrtou nejstarší nepřetržitě existující monarchii na světě, přičemž současnou nejstarší monarchií je Japonsko. Prvním panovníkem byl Gorm Starý (zemř. 958). Původně byl panovník volený, ale obvykle v praxi byl zvolen nejstarší syn vládnoucího monarchy. Pozdějšími králi byl ustaven Korunovační řád, který určil rozsah moci dánského panovníka. V letech 1660–1661 byl v zemi zaveden absolutismus, kdy volební monarchie přešla v monarchii dědičnou. Primogenitura následnictví v mužské linii byla uzákoněna Královským výnosem z roku 1665. Dne 5. června 1849 došlo ke změněn ústavy a Dánsko se tak stalo konstituční monarchie.[2] Akt následnictví z 27. března 1953 zavedl možnost následnictví také v ženské linii (ovšem pouze v případě, že panovník nemá mužských potomků), což umožnilo současné vládnoucí královně, Markétě II., nastoupit na trůn. Absolutní primogenitura byla zavedena až v roce 2009. Poslední panovník původní dánské panovnické dynastie Kryštof III. Dánský zemřel roku 1448. Vévoda Kristián Oldenburský byl zvolen jako jeho následník a stal se dalším dánským panovníkem a vládl jako Kristián I. Poslední dánský panovník z dynastie, Frederik VII., zemřel bezdětný roku 1863. V souladu s následnickým řádem, na trůn nastoupil princ Kristián Glücksburský (Kristián IX.) jako první dánský panovník z rodu glücksburského. Kristián IX. se později proslavil díky svým rodinným vztahům s velkou částí s ostatními evropskými panovnickými rody jako 'Tchán Evropy': jeho dcera princezna Alexandra se vdala za Eduarda VII., další dcera princezna Dagmar se vdala za Alexandra III. a princezna Thyra za vévodu Arnošta Augusta z Cumberlandu. Jeho syn Vilém se později stal králem Jiřím I. Řeckým. Dále, jeho vnuk Karel se stal norským králem jako Haakon VII.. Dodnes je dánská královská rodina příbuzensky spojena s většinou vládnoucích i nevládnoucích evropských dynastií.[3] Dánská královská rodinaV Dánském království všichni členové vládnoucí dynastie, kterým náleží titul princ nebo princezna Dánská, jsou členy dánské královské rodiny. Jako u jiných evropských monarchií je někdy nesnadné přesně určit, kdo je členem národní královské rodiny z důvodu to absence striktní právní či formální definice, a kdo není. Královna a její děti náležejí do glücksburské dynastie, jedné z větví oldenburské dynastie. Děti královny a mužská linie potomků náleží agnaticky do rodiny de Laborde de Monpezat.[4] Hlavní členové královské rodiny Dánskou královskou rodinu tvoří:
Širší rodina
Řecká královská rodinaS výjimkou Mariny, manželky prince Michaela a princezen Alexandry a Olgy, všichni členové řecké královské rodiny jsou zároveň členy dánské královské rodiny a mají tudíž nárok na titul princ (princezna) řecký a dánský.
Následnictví Dánsko má od roku 2009 stejné právo primogenitury pro mužské i ženské následníky trůnu. Dánský akt následnictví[5] přijatý 27. března 1953 umožnil nástup na trůn pouze těm potomkům krále Kristiána X. a jeho ženy Alexandriny Meklenbursko-Zvěřínské, kteří splnili podmínky uzavření schváleného sňatek. Následník trůnu pozbývá svého nároku na trůn, pokud se ožení/vdá bez svolení panovníka potvrzeným Státní radou. Potomci narození nesezdaným nebo bývalým panovníkům, kteří se oženili bez královského souhlasu, jsou stejně jako jejich potomci vyloučeni z následnictví, užívají titulu Jeho/Její Excelence, nemají titul prince/princezny, jen hraběte/hraběnka. Dále, po schválení sňatku může panovník uložit podmínky, které musejí být splněny, má-li jeho potomek získat následnické právo. Část II, odstavec 9 dánské ústavy z 5. června 1953 stanovuje, že parlament zvolí krále a určí novou linii následnictví, v případě situace, kdy by nebylo volitelných potomků krále Kristiána X. a královny Alexandriny. Dánský panovník musí být členem Dánské národní církve nebo evangelicko-luteránské církve dánské (Dánská ústava, II,6). Národní církev je podle zákona Státní církev, ačkoli panovník je její formální hlavou, stejně jako norský panovník v Norsku a britský panovník v Anglii (nikoli už ve Skotsku a dalších částech Spojeného království). TitulaturaDánští panovníci mají dlouho historii královských a šlechtických. Historicky dánští monarchové rovněž užívali titulu 'král Vendů' a 'král Gothů'. Po svém nástupu na trůn roku 1972 královna Markéta II. se vzdala všech titulů vyjma titulu 'Královna dánská'. Dánský panovník/panovnice a jeho choť jsou titulováni 'Vaše Veličenstvo', zatímco princové a princezny Jeho nebo Její královská Výsost (Hans nebo Hendes Kongelige Højhed), nebo pouze Jeho či Její Výsost (Hans nebo Hendes Højhed).
Grónsko a Faerské ostrovyTato dvě závislá území mají vlastní domovské zákony a jejich hlavou státu je dánský panovník, v souladu s Dánskou ústavou.[6] OdkazyReference
Externí odkazy
|
