|
Lumír (bájný pěvec)Lumír je bájný pěvec, který se objevil v 19. století v Rukopisu královédvorském („nalezen“ 1817) v epické básni Záboj (O velikém pobití). V básni, pojednávající vypráví o vítězství Záboje a Slavoje nad německým Luďkem, je zmínka o bájném pěvci Lumírovi, který svým zpěvem pohnul Vyšehradem i celou vlastí. Zmínka v Rukopisu královédvorskémV přepisu novočeským pravopisem dle Endersova kritického vydání z roku 1993 v nakladatelství Neklan): "Aj, ty Záboju, ty pěješ srdce k srdcu Znění v jubilejní brožuře Městské knihovny v Praze roku 2011, s odlišným frázováním, interpunkcí a rozdělením do veršů: Aj, ty Záboju, ty OhlasyDíky autoritě Františka Palackého, který věřil v pravost Rukopisů, se postavy z Rukopisů staly součástí obrozenci oslavované národní minulosti. Lumír se dostal roku 1851 do titulu literárního časopisu Lumír a skupina literátů kolem tohoto časopisu se nazývala Lumírovci. Josef Václav Myslbek vytvořil pod vlivem Mánesových kreseb sousoší Lumír a Píseň (Lumírova píseň), které bylo osazeno roku 1888 jako první ze čtyř sousoší na pylonech Palackého mostu v Praze (pravá strana ve směru od Palackého náměstí). V pylonech byly budky výběrčích mýtného, jedna z jejich lidových přezdívek byla proto „lumíři“. Za druhé světové války byly sochy poničeny, opravené sochy či jejich kopie byly kolem roku 1947 umístěny do Vyšehradských sadů.[3] Po Lumírovi jsou v Praze na Vyšehradě pojmenovány Lumírova ulice a Lumírovy sady. Vlastenský slovník historický od Jakuba Malého z roku 1877 v postavě Lumíra viděl podobnost s řeckým Orfeem a vyvozoval z toho sourodnost staré kultury slovanské se starořeckou v šedém pravěku.[4] Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov zasadil českého pěvce Lumíra v roce 1890 do opery Mlada, jejíž liberto napsal Viktor Alexandrovič Krylov. Námět opery s psychologickým kontextem čerpá ze staré historie Pobaltských Slovanů. Lumírův part v opeře je altový. Lumír a Češi vystupují ve druhé scéně druhého aktu s písní „Vy čto za ljudi“.[5] Češi s Lumírem v čele se přišli modlit k Radegastovi a postěžovali si na to, že se jim do dědiny násilím vloupal cizinec, který jim přikázal uctívat cizí bohy a chce zavádět svoji teftonskou pravdu, avšak Češi u něj pravdu hledat nepotřebují, protože svatou pravdu mají už dávno, přinesenou přes tři řeky od Tater.[6] Postavy českých bardů Záboje, Slavoje či Lumíra se objevily v řadě realizovaných i nerealizovaných českých oper či nezhudebněných libret. Eliška Krásnohorská napsala roku 1870 libreto Lumír, který nebylo zhudebněno. Některé z těchto postav se objevily i v operách Záboj J. L. Zvonaře (1862), Záboj E. Chvály (1905-1909), Vanda A. Dvořáka (1876), Šárka L. Janáčka (1887), Nastolení Libušino R. Zamrzly a v nezhudebněných libretech Záboj G. Pflegra Moravského (1871) či Kněžna Libuše E. Destinnové (1913).[7] V opeře Sasíci v Čechách aneb Marnost bojů proti RKZ s podtitulem „poslední vlastenecká opera“ (v rámci cyklu Bušení do železné opony VII. uvedlo Stavovské divadlo 16. května 2004, autoři libreta Miroslav Pudlák a Lukáš Jiřička). V tomto díle se vlastenecky smýšlející skladatel Foltýn neúspěšně pokouší vytvořit vlasteneckou operu, jejíž postavy však v jeho bytě ožijí a Lumír, Foltýnův dvojník, skladatele zabije.[8] František Ringo Čech napsal v roce 1986[9] (publikován divadelní videozáznam z roku 1991[10], v roce 1990 vydáno knižně jako román[11]) komedii Dívčí válka. V tomto díle je božský pěvec Lumír homosexuální, stojí mezi oběma bojujícími tábory a nakonec je obětován pro nastolení míru a končí v náručí spokojené Vlasty.[12] Podle několika článků v Encyklopedii Prahy 2 po ukončení dívčí války Lumír odmítl zazpívat vítězným mužům oslavnou píseň a místo toho zapěl o slavném Vyšehradu, nad kterým se vznáší duše kněžny Libuše. Poté zlomil svůj nástroj a navždy opustil Vyšehrad.[13][3] Toto pojetí Lumíra jako feministy je nejspíše další moderní mystifikací (nebo vychází z komedie Františka Ringo Čecha); v Rukopisech se jméno Lumír vyskytuje pouze jednou ve výše citovaném kontextu. Reference
Externí odkazy
|
