LogikaLogika má více významů – v češtině se běžně používá ve smyslu myšlenková cesta, která vedla k daným závěrům. Logika je také formální věda, zkoumající právě onen způsob vyvozování závěrů. Logika není empirická věda o myšlení. Studuje objektivní podmínky správnosti, jinak řečeno je to disciplína studující relaci „vyplývání“, tedy hledá požadavky k tomu, aby něco bylo možno korektně odvodit z premis. Cílem logiky je určit množinu korektních argumentů.[1] Logika nezkoumá úplně obecně poznání – to je předmětem filosofické disciplíny epistemologie. Jako mnoho dalších věd vznikla logika coby součást filosofie. Logika byla posléze užívána i v matematice, čímž se z logiky odštěpila matematická logika, která však již není logikou v širším slova smyslu. Logika má též důležité aplikace v informatice. EtymologieSlovo pochází z řeckého λογική a to od slova λόγος/logos s významem řeč. Formální logikaNa tuto kapitolu je přesměrováno heslo Formální logika. Pomozte Wikipedii tím, že pro něj vytvoříte samostatný článek.
Formální logika je exaktní věda používající umělý formální jazyk, který je schopný vypovídat jen a jen o entitách exaktního světa.[2][3] V rámci matematiky ji studuje matematická logika. Jazyk formální logiky je umělý formální, pro který platí kategorický požadavek exaktní (tj. s nulovou vnitřní vágností) interpretace všech jeho jazykových konstruktů. Umělými formálními jazyky jsou jazyky všech typů formálních logik, matematiky a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i subjektivní a emocionální interpretaci (říkáme jí konotace) všech svých jazykových konstruktů. Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace. Neformální logikaLogika v pojetí filosofie s podporou psychologie, tzv. neformální neboli filozofická logika, má s formální logikou společné jen historické kořeny. Není to exaktní věda; vypovídá přirozeným jazykem o entitách, aniž by je vymezovala. Jejím centrálním motivem je lidské usuzování (nikoli myšlení jako takové), jeho principy a správnost. Podivnosti neformální logiky
Tyto podivnosti neformální logiky, v podstatě však nesmysly, přešly i do základů oboru umělé inteligence (např. v expertních systémech), a to nejen při použití logiky, ale i dalších nástrojů (např. sémantických sítí) pro reprezentaci a odvozování znalostí formulovaných v přirozeném jazyce.[2] Dějiny logikyZa zakladatele logiky je považován Aristoteles (384–322 př. n. l.). Založil takzvanou sylogistickou logiku. Princip sylogismu se nejlépe vysvětlí na příkladu:
Aristoteles dále zkoumal modality (možnosti), čímž dal základ modální logice. Díla o logice: Organon (organon-nástroj, logika je nástroj vědy) Aristoteles se věnuje obecným termínům. Zabývá se jednoduchými univerzálními výroky (člověk je smrtelný) Stoicko-megarská škola: složité výroky (jestliže prší, pak je mokro) Na středověkých univerzitách se logika vyučovala v rámci trivia na artistických fakultách (tehdy se označovala též jako dialektika). Středověká scholastika vychází ze sylogismu. Poprvé zavádí prvky temporální logiky, tedy logiky času. Významným představitelem scholastické školy byl William Occam (1290–1349). Usiloval o oddělení filosofie od teologie. Novověká logika trpí na okraji zájmu ve stínu filosofie, za jejího zakladatele lze stále považovat Aristotela. Více přihlíží ke zkušenostem z okolního světa. Významní představitelé jsou Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716), Bernard Bolzano (1781–1848), George Boole (1815–1864), Gottlob Frege (1848–1925), Georg Cantor (1845–1912) a Bertrand Russell (1872–1970). Bernard Bolzano ve svém díle Vědosloví (Wissenschaftslehre, 1837) přináší koncept věty o sobě – toho, co mají společné věta napsaná (křivka-stopa inkoustu na papíře), věta vyslovená (kmitání akustického prostředí) a věta myšlená (nervový vzruch). Věta o sobě je tedy abstraktní vzhledem ke svým konkrétním realizacím. Gottlob Frege napsal roku 1892 zřejmě první text moderní sémantiky, nazvaný O smyslu a významu (Über Sinn und Bedeutung). Podle Fregeho má každé slovo (věta) svůj smysl i význam (teorie A; nejznámější); smysl je „způsob danosti“. Výraz buďto označuje přímo svůj význam nebo označuje význam skrze svůj smysl (tzv. teorie B). Modifikací teorie B je, že „slova v nepřímé řeči mají nepřímý význam. Tím odlišujeme obvyklý význam slova od jeho významu nepřímého a jeho obvyklý smysl od jeho smyslu nepřímého“. Významní logikové
Reference
Související články
Externí odkazy
|