|
Jiří Jan Jindřich Buquoy
Jiří Jan Jindřich Buquoy-Longueval, německy Georg Johann Heinrich de Longueval Graf von Buquoy (2. srpna 1814,[4][5][6] Červený Hrádek[6][7] – 2. září 1882, Baden-Baden[4][5][6][8]), byl rakouský šlechtic z rodu Buquoyů a politik z Čech, poslanec Českého zemského sněmu. BiografieJiří Jan Jindřich byl syn Jiřího Františka Augusta Longueval-Buquoye (1781–1851) a Gabriely, rozené Rottenhanové (16. ledna 1784 Vídeň – 21. března 1863 Červený Hrádek u Chomutova). Patřil do významného šlechtického rodu Buquoyů a narodil se na zámku Červený hrádek, který patřil matce.[5]. Působil jako velkostatkář. Patřily mu statky Nové Hrady, Rožmberk, Přísečnice a Hauenštejn. Byl též držitelem alodiálního statku Cartles. Od roku 1863 byl čestným členem Vlastenecko-hospodářské společnosti. Byl (od roku 1852[6]) čestným rytířem maltézského řádu.[4] Významně se podílel na stavebních úpravách buquoyských zámků a sám kreslil stavební a krajinné úpravy na buquoyských panstvích. Zadadával malířské zakázky.[9] Sbíral umělecké předměty a své sbírky starožitností shromažďoval hlavně do tzv. dolního hradu v Rožmberku. Roku 1873 nechal pro světovou výstavu ve Vídni zbudoval samostatný pavilon buquoyského panství.[6] Od roku 1841[6] měl titul c. k. komořího.[8] Roku 1873 získal Řád svatého Řehoře Velikého.[6] Nedaleko osady Javory (Ahornhütten) na Novohradsku nechal v roce 1854 přestavět tamější myslivnu na velkou dřevěnou loveckou chatu. Zámeček dostal jméno Žofín (Sofienschloss) na počest manželky stavebníka, hraběnky Žofie Terezie.[10] Budova byla bohatě vybavena nábytkem, výzdobu tvořily obrazy, rytiny a lovecké trofeje. V roce 1945 byl zámeček součástí zkonfiskovaného majetku a v roce 1948 byl předán armádě. Pohraniční stráž jej nechala zpustnout a zchátralý objekt byl v roce 1980 srovnán se zemí.[9] V 60. letech se zapojil i do vysoké politiky. V zemských volbách v lednu 1867 byl zvolen na Český zemský sněm, kde zastupoval kurii velkostatkářskou, svěřenecké velkostatky.[11] Mandát zde obhájil ve volbách v březnu 1867, po nichž ale odmítl přijmout mandát.[12] Uspěl i v zemských volbách roku 1870[13] Patřil do Strany konzervativního velkostatku, která podporovala české státní právo. V srpnu 1870 podepsal její manifest, který vydala v souvislosti se vstupem na Český zemský sněm a ve kterém deklarovala, že její účast na sněmu nijak nemění její postoj ohledně státoprávní kontinuity českého státu.[14] Od roku 1861 byl také dědičným členem Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady).[6] V roce 1878 se křesla v Panské sněmovně vzdal (kvůli obvinění ze zneuctění dívky pracující na jeho statku) a již na konci roku byl na toto dědičné křeslo pozván jeho syn.[2] Roku 1879 se odstěhoval.[4] Žil pak v zahraničí.[5] Zemřel v září 1882[8] na plicní onemocnění[5] a byl pohřben v rodinné kaplové hrobce v Nových Hradech. RodinaV roce 1847 se v Praze oženil s princeznou Žofií Terezií Oettingen-Wallersteinovou (1829–1897), dcerou knížete Bedřicha Krafta Oettingena (1793–1842), majitele panství Zbraslav. Žofie byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.[15] Z manželství se narodily čtyři děti.[16]
Díky své manželce byl blízce spřízněn s významnými představiteli české šlechty, jeho švagry byli například kníže Mořic Lobkowicz nebo kníže Karel III. ze Schwarzenbergu. OdkazyReference
Literatura
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
.jpg)
