|
Ješa'jahu Leibowitz
Ješa'jahu Leibowitz (hebrejsky ישעיהו ליבוביץ, 29. ledna 1903 – 18. srpna 1994) byl izraelský filozof a vědec, známý svými otevřenými, často kontroverzními názory na židovství, etiku, náboženství a politické otázky. BiografieJeša'jahu Leibowitz se narodil v Rize v roce 1903. V domě svých rodičů získal tradiční židovskou výchovu. V roce 1920 se rodina přestěhovala do Berlína. Mezi lety 1919 až 1924 studoval chemii a filozofii na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde byl pak v letech 1926 až 1930 asistentem biochemika Karla Neuberga. Od roku 1929 studoval medicínu na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu. Doktorem medicíny se stal na univerzitě v Basileji roku 1934. Následujícího roku vycestoval do mandátní Palestiny a usadil se v Jeruzalémě. Oženil se s Gretou Winter, pocházející z Bonnu, s níž měl šest dětí.[2] Jeho syn Elija Leibowitz byl předsedou astrofyzikálního oddělení Telavivské univerzity a dlouholetý předseda Wiseovy observatoře.[3] Další syn, Uri, byl profesorem medicíny v Univerzitním lékařském centru Hadasa.[2] Dcera Jiska byla prokurátorkou.[2] Jeho sestra Nechama Leibowitz byla světoznámou biblistkou. Ješa'jahu Leibowitz byl aktivní do posledního dne. Zemřel ve spánku 18. srpna 1994 (11. elulu podle hebrejského kalendáře).[4] Akademická dráha Od roku 1936 Leibowitz přednášel na fakultě matematiky a přírodních věd na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Roku 1941 se stal profesorem biochemie a od roku 1952 byl řádným profesorem organické chemie a neurofyziologie. Jeho odborným zájmem byla zejména oblast cukrů a enzymů. Na Hebrejské univerzitě přednášel po dobu téměř šesti desetiletí biochemii, neurofyziologii, filozofii a dějiny vědy.[4] Náboženská filozofieJeho náboženská filozofie spočívá na jednoznačné tezi, že judaismus se vyjadřuje naplňováním micvot a ve snášení „jha micvot“, nikoli ve věroučných zásadách a dogmatech, ve kterých se ani po mnoha generacích nedospělo ke všeobecné shodě.[5] „Víra není vědění o Bohu (neboť co vlastně může člověk o Bohu vědět), nýbrž to, že jsem si vědom svých povinností vůči Bohu. Víra, která je založena na mých vědomostech o Bohu, není nic jiného než modloslužba.“[6] Leibowitz to dokládá citacemi z Rambamova (Maimonidova) Průvodce zbloudilých. Rambamův racionalismus je základem celé Leibowitzovy náboženské filozofie. V protikladu k jeho přísnému pohledu na některé podstaty náboženství, byl překvapivě liberální v jiných. Především v postavení ženy v judaismu. Co se týče homosexuality, Leibowitz věřil, že navzdory zákazu homosexuálních vztahů v judaismu, je nejlépe pro homosexuála zůstat dodržujícím Židem.[7] Přednášky a publikační činnostLeibowitz pracoval jako redaktor Hebrejské encyklopedie, od roku 1953 byl šéfredaktorem. Kromě nespočitatelných článků a esejů je Leibowitz autorem široké palety knih o filozofii, lidských právech a židovském myšlení, výkladů o Rambamovi a politice. Mnohé jeho přednášky byly posléze sebrány a knižně vydány. Leibowitz vedl plodnou korespondenci, neboť jeho rady a komentáře vyžadovala široká veřejnost. První sbírka jeho dopisů v hebrejštině vyšla posmrtně. Politické názoryLeibowitz byl nemilosrdným kritikem izraelských hodnot a národní politiky. Mnohé jeho výroky by vytržením z kontextu zněly až antisionisticky, ale Leibowitz se během svého života opakovaně prohlašoval za sionistu. Někteří politologové jej považují za jednoho z prvních stoupenců postsionismu.[8] Během války za nezávislost byl důstojníkem Hagany v Jeruzalémě. Poté aktivně působil v Ha-poel ha-dati (Věřící dělník), náboženském uskupení uvnitř Histadrutu (odborů), za který se stal prvním kandidátem do voleb legislativního shromáždění (prvního Knesetu). Pro své odmítavé stanovisko k státnímu systému v Izraeli, kde politické strany ovládají chod rabinátů, vystupoval Leibowitz od založení státu jako důsledný zastánce úplné odluky židovského náboženství od státu, neboť byl přesvědčen že stávající stav korumpuje víru. Hlavně v polovině padesátých let bojoval proti korupci v izraelském vládním systému. Hned po šestidenní válce vystupoval proti židovské nadvládě nad jiným národem, v níž viděl podkopání demokratického a židovského charakteru státu. Izraelská cenaRoku 1993 byl nominován na Izraelskou cenu. Ještě před předávací ceremonií byl však Leibowitz pozván, aby přednesl řeč na Izraelské radě pro izraelsko-palestinský mír, kde jeho přímočará kritika vyhoštění palestinských teroristů do území nikoho v Libanonu, ke kterému došlo měsíc předtím, vedla k tomu, že Jicchak Rabin pohrozil, že bude ceremonii bojkotovat. Následně se sešla porota ceny, aby zvážila možnost cenu odebrat, ale Leibowitz sám vyhlásil, že ji nepřijme, neboť nechce rozdmýchávat nepřátelství.[9] Důležitost jeho osobnosti„Vliv, jímž Leibowitz poznamenal kulturu a intelekt židovského národa [druhé poloviny 20. století] i do budoucna, je nerovnatelně větší než vliv a význam mnoho badatelů považovaných za významné ... jeho kvantitativně „malé“ spisy jsou kvalitativně velkým dílem, překypující originalitou; jsou malé, ale obsahově bohaté.“[10] BibliografieLeibowitzova hebrejská bibliografie obsahuje 26 položek.
OdkazyReferenceV tomto článku byly použity překlady textů z článků Yeshayahu Leibowitz na anglické Wikipedii a ישעיהו ליבוביץ na hebrejské Wikipedii.
Literatura
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||||
