Jan Jiří Heinsch, zapisován také jakoHeintsch, něm.Johann Georg, (1647 v Kladsku – 1712 v Praze) byl českoněmecký malíř, představitel klasicistního proudu barokního malířství, ve své době známý jako "Pražský Apelles". Těžiště jeho díla tvoří náboženské obrazy od řádových objednavatelů. Jsou to oltářní obrazy, které se po josefínských reformách někdy dostaly do galerií, nebo také portréty řádových představených. Je známo okolo 150 obrazů jeho dílny, a vedle toho také obsáhlé grafické dílo.
Život
Jan Jiří Heinsch se narodil v roce 1647 v rodině královského kancelisty Joachima Frantze Heinsche a jeho ženy Evy ve slezském Kladsku, které tehdy náleželo k zemím Koruny české. O Heinschově mládí a tvorbě do roku 1678 není nic známo. Zdá se ale pravděpodobné, že se malířskému umění vyučit u zakladatele české barokní malby Karla Škréty, žádné písemné prameny to ale přímo nedokládají. Roku 1679 Heinsch získal měšťanské právo v Praze na Starém městě, kde se také stal členem Staroměstského malířského cechu. V roce 1682 zakoupil dům U tří moždířů v Dlouhé třídě za 700 zlatých, o sedm let později ho ale opět prodal a usadil se na Malé Straně. Zde se stal členem Malostranského malířského cechu a vypracoval se až na "staršího představeného". Roku 1696 se se svou manželkou usadil v domě U Salátů v Nových alejích (Národní třídě) na Novém Městě proti kostelu Panny Marie Sněžné. Roku 1702 byl u sv. Mikuláše na Malé Straně pokřtěn jeho syn Jan Vilém. V témže roce Heinsch vstoupil do kláštera bosých augustiniánů v Bělé pod Bezdězem, ale ještě před koncem noviciátu z něj vystoupil. Později pro tento klášter maloval několik obrazů. 20. dubna 1704 byl pokřtěn jeho syn Jan Jiří, krátce poté ovšem zemřela jeho manželka Kateřina. Po smrti své první ženy 30. srpna roku 1704 znovu oženil se Sabinou Barborou Adlerovou. Z posledních let Heinschova života se dochovaly zprávy ze schůzek s jezuitskými prokurátory. Heinsch zemřel V Praze roku 1712, pohřben byl 7. října.[1]
Michal Šroněk[1] rozděluje Heinschovu tvorbu do tří vývojových fází, které charakterizuje následovně:
Konec 70. – konec 80. let 17. století
V díle se projevuje zejména vliv Karla Škréty, zejména jeho díla z 40.–50. let. Společné těmto dvěma malířům jsou psychologické vztahy mezi postavami. Jistý vliv spatřuje i v caravaggiovské syrovosti a manýristické krajinomalbě. Dominuje zájem o detail, v Heinschově díle se ale projevuje nedostatek smyslu pro kompozici.
Počátek 90. let 17. století
Pečlivě provedené detaily se v Heinschově tvorbě projevují i nadále, malba je ale hladší a figury, zejména ženské, jsou klasičtějšího typu. Světelné pojetí je kontrastnější a prostorově jsou kompozice jednodušší. Projevuje se vliv benátské malby 16. stol., příkladem může být Veronese. Do Heinschovy tvorby se z ní promítá monumentálnější pojetí figury a architektury. Byl také ovlivněn tvorbou M. V. Halbaxe, s kterým byl prokazatelně v kontaktu.
Po roce 1700
V této fázi se spojují dosavadní tendence Heinschovy tvorby. Stále přetrvává zájem o detail, pojetí obrazů je narativní s klasickým podáním figur v prostorově sjednocené, světlem dramatizované scéně.
Práce pro církevní řády
Heinschovo dílo je výrazným způsobem spjato s aktivitou církevních řádů, zejména s jezuity a křižovníky s červenou hvězdou. Jedná se o řády, které se výrazně podílely na náboženské výchově a vzdělávání, kde významnou roli hrála výtvarná díla – divákovi srozumitelně zprostředkovávala základní myšlenky křesťanské víry, stejně jako legendy světců. Z tohoto důvodu se výběr umělce pečlivě zvažoval tak, aby byl schopen plně vystihnout představy objednavatelů – v čemž Heinsch zjevně vynikal.[1]
Jezuité
Velká část Heinschova díla byla díla pro jezuitský řád, přičemž šlo ve většině případů o významné zakázky. Pro jezuity Heinchs pracoval již od počátku svého doloženého působení v Praze, je tedy velice pravděpodobné, že s řádem byl ve styku již dříve. Existuje několik hypotéz, jak se Heinsch dostal do styku s jezuitským řádem – podle jedné z nich se k jezuitům dostal skrze Bohuslava Balbína, člena jezuitského řádu, podle další z nich mohl kontakt zprostředkovat Jan Heinsch, člen Tovaryšstva působící v klementinské koleji, pocházející z Kladska, který snad mohl být příbuzný Jana Jiřího Heinsche. Kontakt mohl být také zprostředkován skrze Karla Škrétu, který mohl být přímo Heinschovým učitelem. Žádná z těchto hypotéz však není potvrzena.[1]
V roce 1679 získal Heinsch zakázku na 34 portrétů členů jezuitského řádu pro refektář staroměstské koleje v Klementinu – jedná se o jeho vůbec první známou pražskou zakázku. Smlouvu k zakázce tehdy podepsal rektor Klementina Georgius Weis. Heinsch dodával obrazy až do roku 1683. Výběrem portrétovaných byl pověřen jezuitský historik a spisovatel Bohuslav Balbín.
V 80. letech 17. století dodával Heinsch obrazy i do kostelů a kaplí při rezidencích v Tuchoměřicích a Liběšicích, které spadaly pod pražskou staroměstskou kolej. V 80. a 90. letech dodal několik obrazů i do profesního domu u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně a do přilehlého farního kostela sv. Václava. Byla mezi nimi například díla Sv. Václav přisluhuje u stolu chudým,Sv. Mikuláš uděluje almužny nebo Převezení těla sv. Václava z Boleslavi do Prahy. V době, kdy Heinsch pracoval na zakázkách pro profesní dům, byl ve funkci představeného profesního domu i ve funkci rektora novoměstské koleje (v letech 1682–1686) byl Matěj Tanner, je tedy možné, že iniciátorem těchto zakázek byl právě on. V letech 1687–1688 Heinsch dodal několik oltářních obrazů do kaplí jezuitského kostela sv. Ignáce na Novém Městě. Ke změně a rozšíření koncepce výzdoby kaplí mohlo dojít ještě za rektorátu Matěje Tannera, přímo doložená tato skutečnost ale není. Z nich se dodnes dochoval pouze obrazy sv. Ignáce s Nejsvětější Trojicí, menší obraz sv. Josefa a Glorifikace sv. Ignáce.
Jan J. Heinsch se také účastnil diskuze o podobě soch jezuitských světců, které byly umístěny na Karlův most v letech 1710–1711, přičemž vytvořil i několik návrhů.
Křižovníci s červenou hvězdou
Heinsch začal pracovat pro křižovníky s červenou hvězdou v první polovině 90. let 17. století. Jeho první zakázkou byly tři lunety věnované sv. Janu Nepomuckému – Sv. Jan Nepomucký zpovídá královnu, Sv. Jan Nepomucký před králem Václavem a Svržení sv. Jana Nepomuckého z Karlova mostu. V roce 1696 následovala další série tří lunet, tentokrát ovšem věnované zakladatelce řádu Anežce Přemyslovně, dceři krále Přemysla Otakara I. Konkrétně se jednalo o vyobrazení Sv. Anežka Přemyslovna zakládá špitál, Sv. Anežka předává špitál křižovníkům a Sv. Anežka vstupuje do řádu sv. Kláry. Po roce 1700 následovaly zakázky na několik jednotlivých obrazů, pravděpodobně určených do prostor kláštera, mezi kterými stojí za zmínku například Kristus mezi anděly (Ecce homo). Stejně jako pro jezuitský řád, i pro řád křižovníků s červenou hvězdou namaloval portréty představitelů řádu – jednalo se o soubor deseti portrétů namalovaných roku 1707. Několik obrazů Heinsch dodal i do mimopražských kostelů spravovaných křižovníky, do Tachova a Chlumu Svaté Máří.
Řeholní kanovníci sv. Augustina
Několik prací Jan Jiří Heinsch zhotovil mezi léty 1697–1707 i pro kanovníky sv. Augustiniana v Praze na Karlově. Nejprve se jednalo roku 1697 o dva protějškové obrazy Salvátora Lateránského a Panny Marie Karlovské. Obraz Panny Marie se ovšem stal předmětem sporu s pražským arcibiskupem Janem Josefem Breuerem, který obraz těhotné Matky Boží považoval za pohoršlivý. Spor ukončila až podpora císařovny Eleanory, která byla velkou ctitelkou Panny Marie Karlovské.
Další zakázka pro Heinsche následovala až po 11 letech, kdy křižovníkům roku 1708 dodal dvojici obrazů Sv. Anny a Panny Marie s Ježíškem a Panny Marie kojící Ježíška. Autory koncepce výzodoby kostela byli opat Jan Václav Luňák a převor Václav Dvořák. Tato odmlka ve spolupráci ovšem nepřerušila Heinschovy styky s Karlovem – v roce 1704 zde byl oddán se svou druhou manželkou Sabinou Barbarou.
Kresby
Mezi zakázkami Jana Jiřího Heinsche lze kromě obrazů nalézt i ilustrace ke spisům. Příkladem mohou být ilustrace ke spisům Matěje Tannera, které vydával v letech 1675–1701. Jednalo se o spisy představující významné osobnosti jezuitského řádu, které byly hojně doplňovány ilustracemi – v každé knize jejich počet dosahuje téměř 200. Tyto ilustrace pro něj navrhoval Karel Škréta a jeho následovník Jan Jiří Heinsch. Velké množství těchto kreseb dosud nebylo publikováno. Matěj Tanner je autorem čtyř spisů věnovaných jezuitskému řádu. Všechny jsou komponovány jako sbírky životopisných medailonků zasloužilých členů Tovaryšstva Ježíšova.
Spis Societas Jesu usque ad sanguinis et vitæ profusionem militans, in Europa, Africa, Asia, et America, contar Gentiles, Mahometanos, Judæos, Hæreticos, (...) z roku 1675 je zdoben mědiryty podle návrhu Karla Škréty. V roce 1683 byla kniha vydána v německém jazyce v rozšířeném vydání. Nově připojené medailonky ilustroval Heinsch.
V roce 1694, po Tannerově smrti, byl vydán jeho spis Societas Jesu apostolorum imitatrix (...), představující pouze evropské Tovaryšstvo. V tomto spisu již výrazně převažují rytiny podle Heinschova návrhu – tři ilustrace navrhl Carel Prévost. Rytiny z tohoto spisu byly vydány v klementinské tiskárně v nedatovaném tisku ve třech odlišných exemplářích. Jeden je uložen v Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni, další v knihovně kláštera premonstrátů v Praze na Strahově a třetí z nich je uchován v soukromé pražské sbírce, dříve byl ovšem majetkem Zemského archivu v Brně.
1708: Panna Marie a sv. Anna s Ježíškem, Duchem svatým a Bohem Otcem, olej na plátně, boční oltář v kostele Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého v Praze na Karlově
1708: Panna Marie kojící Ježíška, olej na plátně, dříve v kostele Nanebevzetí Panny Marie a Karla Velikého v Praze na Karlově, dnes nezvěstný
Převezení těla sv. Václava z Boleslavi do Prahy, kostel sv. Ignáce
Odkazy
Reference
↑ abcdŠRONĚK, Michal. Jan Jiří Heinsch: Malíř barokní zbožnosti. Praha: Správa Pražského hradu; Ústav dějin umění Akademie věd ČR, 2006. 192 s. ISBN80-86990-03-6.
↑POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: P–Š. Svazek III. Praha: Academia, 1980. 540 s. Heslo Radonice, s. 207.
↑HOFFMAN, Zdeněk. Malá galerie známých rodáků a někdějších obyvatel Bělé. Bělá pod Bezdězem: Kulturní a společenské středisko v Bělé pod Bezdězem, 1998. 33 s. S. 20–21.
Literatura
ŠRONĚK, Michal. Jan Jiří Heinsch : (1647-1712) : malíř barokní zbožnosti. Praha: Správa Pražského hradu; Ústav dějin umění Akademie věd ČR, 2006. 192 s. ISBN80-86990-03-6.
VALEŠ, Tomáš a Milan DEUTSCH. Jan Jiří Heinsch: Pražský Apelles ve službách Tovaryšstva Ježíšova. Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, 2021. 54 s. ISBN 9788088423003.
NEUMANN, Jaromír. Český barok. Praha: Odeon, 1974, 2. vydání, S. 245-246.
NEUMANN, Jaromír. Malířství 17. století v Čechách. Barokní realismus. Praha: Orbis, 1951. 171 s.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Jiří Heinsch na Wikimedia Commons