Pracoval jako odborný asistent Étienna-Julese Mareye, přičemž v roce 1891 (nebo 1892 podle jiných zdrojů) vynalezl fonoskop označovaný jako photochronographe případně chronophotographe. Práva pak prodal vynálezci Léonu Gaumontovi.[2]
Snažil se komunikovat s hluchoněmými pomocí jednoduchých obrázků.
Profesor fyziologie
Od roku 1902 byl vyučujícím profesorem fyziologie na Vysoké škole pro tělesnou výchovu v Joinville u Paříže. Zde se až do roku 1915 z vůle ředitele školy Costeho uplatňoval při gymnastických cvičeních švédský (umělý) výchovný systém. Demenÿ až na konci svého života prosadil systém výuky přirozenější, francouzský. Pro podporu své výuky napsal a vydal celou řadu publikací. Nový systém zvýrazňoval zejména u žen plynulost a ladnost pohybu.[3]
Publikace (výběr)
L’Éducation physique en Suède, 1892
Guide du maître chargé de l'enseignement des exercices physiques dans les écoles publiques et privées, 1900
Les Bases scientifiques de l’éducation physique, 1902
Physiologie des professions. Le violoniste, art, mécanisme, hygiène, 1905
Cours supérieur d'éducation physique, avec Jean Philippe et Georges-Auguste Racine, 1905
Mécanisme et éducation des mouvements, 1904 ; 1905
Danses gymnastiques composées pour les établissements d'enseignement primaire et secondaire de jeunes filles, avec A. Sandoz, 1908
Les Origines du cinématographe, 1909
Science et art du mouvement. Éducation physique de la jeune fille. Éducation et harmonie des mouvements, 1911 ; 1920
↑Olivier Poupion, Histoire du cinéma à Rouen 1892-1919, vol. 1, Rouen, 2002 (OCLC 470304143), « Léon Gaumont au Photo Club Rouennais (1897/1899) », str. 38
↑ abKÖSSL, Jiří; KRÁTKÝ, František; MAREK, Jaroslav. Dějiny tělesné výchovy II.. Praha: Olympia, 1986. Kapitola Tělesná kultura v zahraničí, s. 40.