|
Doba železnáV archeologii je dobou železnou označováno stádium ve vývoji lidstva, kdy člověk používal převážně železo pro výrobu nástrojů a zbraní. U mnoha společností je tato doba spojena rovněž se změnami v technikách zemědělství, v náboženství, či uměleckých technikách. Doba železná je po době kamenné a bronzové třetí v řadě systému třídobé periodizace pravěkých dějin, který navrhl dánský archeolog Christian Jürgensen Thomsen v roce 1836.[1] Její datování se pro jednotlivé geografické regiony liší. Počátky této doby tradičně zařazujeme do 12. století př. n. l. v starověkém Řecku a starověkém Orientu, do 11. století př. n. l. v Indii a mezi 8. století př. n. l. ve střední Evropě a 6. století př. n. l. v severní Evropě. Za konec doby železné se považuje období nástupu helenismu a Římského impéria, popř. období raného středověku v severní Evropě.  Výroba železa má své počátky u kmene Chetitů v Malé Asii asi okolo 1500 př. n. l. Od nich se šířila na Balkán a v průběhu 7.–6. století př. n. l. pronikla i do střední Evropy. Ocel se v Evropě používala již okolo 900 let př. n. l..[2]  Starší doba železná ve střední EvropěTato doba, nazývaná také doba halštatská, trvala zhruba mezi lety 750 – 450 př. n. l. Doba halštatská je pojmenována podle lokality Hallstatt, kde byly objeveny solné doly a pohřebiště s bohatě vybavenými hroby. Toto období se vyznačuje růstem moci středomořských států, především Řecka, které kolonizuje severní část středomoří. Díky této kolonizaci se do západo- a středoevropského prostoru dostávají nové způsoby života, které začali mocní kmenoví náčelníci a knížata přebírat. Nejlepším příkladem je pevnost Heuneburg, která byla postavena z nepálených cihel, tedy pro středoevropské prostředí naprosto nevyhovujícího materiálu. Spolu se znalostmi a napodobováním způsobu života se do barbarského prostředí dostávají také předměty středomořského původu. Z území České republiky je možno uvést například bronzovou soupravu konvice a mísy etruského původu, nalezenou v Hradišti u Písku. V době halštatské území současné České republiky vzkvétají čtyři kultury, které se plynule vyvíjí z kultur popelnicových polí. Oblast jižních a západních Čech zabíral lid halštatské mohylové kultury, jejímž nejvýraznějším projevem, jak ostatně napovídá její název, jsou pohřby pod mohylami. Mohylové pohřbívání bylo charakteristické i pro bylanskou kulturu, ze které jsou známy bohatě vybavené knížecí hroby, které obsahovaly i zbytky čtyřkolového vozu. Nejbohatší pohřby byly odkryty na Kolínsku (např. v Hradeníně). V severních a východních Čechách a ve Slezsku a na střední Moravě je přechod do doby halštatské velmi plynulý. Někteří badatelé dokonce spojují slezskou kulturu pozdní doby bronzové a platěnickou kulturu doby halštatské pod jeden pojem – kultura slezskoplatěnická. Typickým projevem platěnické kultury je pohřbívání žehem a ukládání ostatků do keramických uren (tzv. popelnic). Jižní Moravu zabrala kultura horákovská. Té také náleží proslavené naleziště v jeskyni Býčí skála. Mladší doba železná (laténská) ve střední EvropěJe datována od období kolem 450 let př. n. l. až po narození Krista. Během tohoto období se rozvíjela tzv. laténská kultura. V této době žila první etnická skupina – Keltové. Pocházeli z indoevropské rodiny. Přišli buď z východní Evropy nebo se zde vyvinuli. Na území dnešního Česka žil kmen Bójů (odtud latinský název Bohemia – Čechy). Část jich odešla do dnešní Itálie. Keltové se vyznačovali stavbou oppid, což byla centra řemeslnické výroby. Vyznávali polyteistické náboženství, uctívali zvířata. Keltové tvořili kmenové svazky. Pokoušeli se o dobytí Říma. Na přelomu našeho letopočtu přešli do dnešní Francie a Německa. OdkazyReference
Externí odkazy
|
