|
Divadlo hudby (Praha) Divadlo hudby v Praze bylo spolu s galerií založeno roku 1949 v budově České tiskové kanceláře, Opletalova 5. Galerie fungovala v letech 1957 - 1989. Divadlo zaniklo roku 1991. HistorieDivadlo hudby sídlilo v suterénních prostorách funkcionalistické kancelářské budovy, kterou postavila podle projektu Václava Velvarského pro Českou tiskovou kancelář (ČTK) v letech 1929–1930 stavební firma Bohumila Belady. V době První republiky byl v suterénu v levé části zadního traktu podélný taneční sál (dancing Scala) s galerií, který souvisel s restaurací v 1. suterénu. V roce 1949 byl sál, užívaný v té době jen jako skladiště, adaptován pro Gramofonové závody n. p. a vzniklo zde Divadlo hudby - Gramotón, s kapacitou hlediště asi 130 míst. O založení divadla se zasloužil generální ředitel Gramofonových závodů Josef Háša. Profil divadla určoval v prvních letech Jaroslav K. Procházka[1] a do dramaturgie se zapojovali lidé jako byl například prof. Mirko Očadlík, nebo Pavel Eisner. Divadlo hudby řídil v letech 1949–1953 umělecký ředitel Gramofonových závodů (později Státního hudebního vydavatelství a Supraphonu) Jaroslav Šeda[2] a po něm Karel Boušek (1954–55), Ladislav Rejman (1956–57), Jiří Šrámek (1957–71), Vladimír Cabalka (1971–76), Otakar Roubínek (1977), Jiří Brušák (1977–78), Iraida Petřinová (1978–82). V roce 1983 bylo Divadlo hudby sloučeno s Lyrou Pragensis. Ta vznikla roku 1967 a počátkem normalizace (1972) byla administrativně začleněna pod Supraphon. Ředitelem této instituce a zároveň posledním vedoucím Divadla hudby se stal Milan Friedl (1983–1991).[3] V Divadle hudby vznikla scéna, která spojila reprodukci hudby z gramofonových desek s jejím živým prováděním, filmovou projekcí, mluveným slovem a tancem. Kromě hudebního sálu zde byla výstavní síň, hudební archiv, který do roku 1958 shromáždil 33 000 gramodesek, a Kulturní služba, která pořady Divadla hudby zprostředkovala v pobočkách v Bratislavě, v Ostravě (Aero,1951), Liberci (1956), Pardubicích, Plzni, Olomouci, nebo v Kroměříži. V sousedství Divadla hudby byla také reprezentační prodejna gramodesek Gramofonových závodů a Supraphonu, později sloučených do jednoho státního podniku.[4] V počátcích Divadlo hudby hrálo 2–4krát denně. Jednotlivé dny byly zpravidla vyhrazeny určitému repertoárovému okruhu: v pondělí byly uváděny nové skladby či nahrávky, úterky patřily opeře, středy komorní a symfonické hudbě, ve čtvrtek bylo divadlo vyhrazeno přednáškám pro vysokoškolské studenty hudebních oborů. Podle vzpomínek Jana Klusáka nebo Jana Koblasy[5] chodili v 50. letech do Divadla hudby studenti AMU a AVU poslouchat současnou hudbu, protože v rozhlase, nebo na HAMU byla v té době na indexu.[4] Literárně-hudební pořady uváděly klasická i soudobá literární díla formou tematicky specializovaných, monografických nebo volněji komponovaných scénářů (Památce Františka Halase, 1949/50; Ze sonetů W. Shakespeara, 1950/51; Vánoční romance a legendy, 1950/51; Obrázky z Paříže, 1955/56) V sezóně 1957/58 zde proběhl cyklus pořadů Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo nebo Nizozemí - Země větrných mlýnů. Hudební cykly zahrnovaly např. Souborné provedení díla Bedřicha Smetany, Dějiny symfonie, Nástroje orchestru, kapitoly z dějin programní hudby, Cyklus k 200. výročí úmrtí J. S. Bacha, Beethovenovy symfonie, Světové opery, Rok české hudby. Vrchol popularity Divadla hudby nastal v 60. letech, kdy byla v programu stále výrazněji zastoupena hudba experimentální (večery elektronické hudby, 1966 pořad věnovaný K. Stockhausenovi), jazz, šanson a big-beat. Pokračovaly večery poezie, v nichž byli představováni vedle českých a světových klasiků (cyklus Soud paměti – dílo D. Thomase, A. Ginsberga a J. Préverta, 1962; Po svých k magnetové hoře – poezie A. Vozněsenského, B. Okudžavy a B. Achmadulinové, 1963; Lunapark v hlavě – poezie L. Ferlinghettiho, 1967) také současní či opomíjení autoři. Uváděny byly také rozhlasové hry (Friedrich Dürrenmatt: Noční rozhovor; Samuel Beckett: Všichni, kdož padají, 1965). V druhé polovině 60. let pokračovaly literární pořady v rámci Literárních a hudebních matiné: Kniha Jobova; Čemu se báseň říká (poezie J. Ortena); Bolest s veselostí (hudba a poezie českého baroka), Čtení z Nového zákona, (1968). Divadlo hudby zaniklo počátkem 90. let po privatizaci Supraphonu. Koncem devadesátých let prostory využívalo soukromé divadlo Skelet Pavla Trávníčka a od roku 2003 zde sídlí Divadlo Radka Brzobohatého. V roce 2004 proběhla kompletní rekonstrukce divadla a kavárny. Galerie Divadla hudbyGalerie Divadla hudby fungovala v letech 1956 až 1969. Byla invenčním prostorem, kde roku 1969 vystavovali členové skupiny Syntéza. Roku 1969 zde představil Stanislav Zippe své Luminosférické variace. [6] Za normalizace obnovila činnost až po desetileté přestávce roku 1979. Galerie ukončila výstavní činnost roku 1989 a při rekonstrukci divadla byla definitivně zrušena a nahrazena bočními ochozy pro osvětlovací techniku. Výstavy (výběr)
Reference
Literatura
Externí odkazy |