Couto Misto
Couto Misto (v portugalštině, galicijská podoba názvu zní Couto Mixto a španělská Coto Mixto) byl fakticky nezávislý státeček na Pyrenejském poloostrově, existující do roku 1868. Nacházel se v Galicii v povodí řeky Salas a zahrnoval vesnice Santiago de Rubiás, Rubiás a Meaus, měl celkovou rozlohu 27 km². Název pochází z výrazů couto, označujícího území vymezené pohraničními kameny (z latinského cautos lapideos) a misto, což znamená „společný“. Asi od desátého století území patřilo klášteru Picoña, později bylo společným majetkem portugalského rodu Braganzů a španělských pánů z Monte-Rei. Ani jeden ze sousedních států však nad ním neuplatňoval svou svrchovanost a místní obyvatelé se těšili řadě privilegií: nemuseli sloužit v armádě ani platit daně, mohli si zvolit španělské nebo portugalské občanství, Couto Misto smělo udělit azyl pronásledovaným osobám (s výjimkou hrdelních zločinců).[1] Do portugalského města Tourém vedla z Couto Misto přes španělské území cesta s právem exteritoriality. Stát fungoval jako republika: sami obyvatelé si volili nejvyššího představitele s titulem juiz (soudce).[2] Posledním držitelem tohoto úřadu byl Delfim Modesto Brandão, který později vydal o svém působení v úřadě knihu Interesante Historieta del Coto Mixto. Podle legendy získali obyvatelé Couto Misto své výsady díky tomu, že poskytli útočiště těhotné královské dceři, jejímž dítětem byl pozdější biskup svatý Rudesind.[3] Existenci státu ukončila smlouva uzavřená mezi Španělskem a Portugalskem 29. září 1864, podle níž bylo území rozděleno, většina připadla španělské provincii Ourense, zatímco Portugalci získali úzký pruh neobydleného území na jihu, který byl připojen k obci Montalegre. Rozhodnutí vešlo v platnost 8. července 1868. Odlehlé území bez pracovních příležitostí se vylidňuje: v polovině 19. století mělo osm set obyvatel, roku 2012 zde žilo 188 převážně starších lidí. Poslankyně Rosa Miguélez Ramos vznesla v Evropském parlamentu roku 2008 návrh na obnovení historického statutu území, což by mohlo vést k jeho opětovnému rozvoji.[4] ReferenceExterní odkazy
|