V polovině 18. století začaly první pokusy poskytnout chorvatskou literární normu na základě novoštokavského dialektu, který sloužil jako nadregionální lingua franca – k potlačování regionálních čakavských, kajkavských a štokavských vernakulárních jazyků.[10] Rozhodující roli sehráli chorvatští vukovci, kteří kromě návrhu fonologického pravopisu upevnili na konci 19. a na počátku 20. století používání ijekavské novoštokavštiny jako spisovné normy.[11] Chorvatština se píše Gajovou latinskou abecedou.[12]
Kromě štokavského dialektu, na kterém je založena standardní chorvatština, existují na území Chorvatska další dva hlavní naddialekty, čakavština a kajkavština. Tyto naddialekty a čtyři národní standardy jsou obvykle zahrnuty pod termín „srbochorvatština“; tento termín je pro rodilé mluvčí kontroverzní[13] a názvy jako „Bosensko-chorvatsko-černohorsko-srbské“ (BCMS) se snaží používat lingvisté a filologové v 21. století.[14]
Historie
Chorvatština (1380 - 1400)
Chorvatština je spolu se slovinštinou, bosenštinou a srbštinou jedním z několika jazyků západní větve jihoslovanských jazyků. Její rozvoj byl ovlivněn cizími jazyky, například italštinou (převážně v dialektech čakavského nářečí), němčinou, maďarštinou, či srbštinou. Za významné chorvatské literární památky jsou považovány také i právní texty, stejně jako mnohá díla vzniklá v atmosféře vrcholného středověku. V 19. století procházelo území dnešního Chorvatska obrozeneckým procesem. Tzv. ilyrské hnutí prosazovalo myšlenku jednotného jihoslovanského jazyka. Pojem ilyrský brzy nahradil chorvatský a ještě později v souvislosti s dalšími událostmi pak srbochorvatský. V roce 1850 podepsali chorvatští jazykovědci spolu se srbskými vídeňskou jazykovou dohodu, na základě které měl vzniknout jeden jazyk jak pro Chorvaty, tak i Srby. Její realizaci však umožnilo až politické sjednocení obou zemí po první světové válce v roce 1918.
V rámci srbochorvatského jazyka, který jako konstrukt disponoval bohatou hierarchickou strukturou dialektů, nářečí a forem tvořil dnešní chorvatský jazyk tzv. „západní variantu“. V 2. polovině 20. století se však s chladnutím srbsko-chorvatských vztahů myšlenka jednoho jazyka ukázala jako velmi problematická. Srbové a Chorvati si sice vzájemně rozumí a lexikální, či morfologické odlišnosti jsou velmi malé,[15] nicméně existují a přesahují ty, které by bylo možné považovat za rozdíly nářeční. Během tzv. chorvatského jara požadovali četní intelektuálové ustanovení samotného chorvatského jazyka. Dokument, který vyšel pod názvem deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka[16] se stal jejich hlavní zbraní proti politice bratrství a jednoty komunistické Jugoslávie. Chorvaté do ústavy své svazové republiky ukotvili v roce 1974 jako oficiální jazyk chorvatský s tím, že to je lidový jazyk jak Chorvatů tak i Srbů v zemi. Koncem 80. let dostala myšlenka společného srbochorvatského jazyka ohromné rány a po válkách v 90. letech a rozpadu Jugoslávie byla kodifikována samotná chorvatština.
V 90. letech v souvislosti s vypjatou nacionální rétorikou nabyly v chorvatském jazyce na významu puristické trendy;[17] mnohé staré výrazy začaly být nahrazovány nově vytvářenými s odůvodněním, že je třeba očistit jazyk jak od slov původu neslovanského, tak ale i srbského.[18] Řada z těchto nových výrazů se v běžné každodenní řeči ujala, jiné nikoliv.
Nářečí
Státy a regiony, které uznávají chorvatštinu jako (spolu)úřední (tmavě červená) nebo menšinový jazyk (světle červená).
Chorvatština má celou řadu podob: tři nářečí (čakavština, kajkavština a štokavština – poslední uvedená je základem moderního spisovného jazyka) a tři reflexy staroslověnské hlásky jať – ijekavský (dominantní), ikavský (v oblasti Dalmácie) a ekavský (v oblasti východní Slavonie, k srbským hranicím). Každé ze tří uvedených nářečí se ještě dělí na celou řadu dalších. Rozdíly mezi jednotlivými dialekty jsou obrovské; oficiální podoba jazyka se od lidové mluvy v některých regionech velmi odlišuje a například Chorvat z Dubrovníka si s Chorvatem z okolí Bratislavy (kde žije na rakouském území méně početná chorvatská menšina) ne zcela rozumí. Chorvati v italské Molise hovoří molisko-chorvatským nářečím.
Užití
Chorvatština je úředním jazykem Chorvatska a jeho masmédií (televize HRT 1, HRT 2, nova, TV Jadran a RTL – překládána do chorvatštiny). Kromě toho je jedním z oficiálních jazyků Bosny a Hercegoviny a užívá se také i ve Vojvodině, kde žije chorvatská menšina.
Pravopis
Psaní velkých a malých písmen
Oproti češtině se zde pravidla neliší.
Lidská jména
Osobní jména a příjmení se píší s velkým písmenem: Stjepan Radić, Ivan Krstitelj Tkalčić, Gaj Julije Cezar; Tomo, Katica, Pero Rovněž ženská příjmení se nepřechylují: Ivan Tomić, Jadranka Tomić Jména, která určují vlastnost osoby, se také píší s velkým písmenem: Ivan Grozni, Crni Petar, Karlo Veliki Jména zobecněná, která představují věc či fyzikální veličinu, se píší s malým písmenem: mercedes, pascal, rentgen
Tituly
Tituly se píší s malým písmenem: kralj Tomislav, sveti Stjepan, profesor Jurić, doktor Margetić
Zvířata
Jména zvířat a pohádkových bytostí se píší s velkým písmenem: Kleopatra, Reks… Obecné názvy druhů zvířat píšeme s malým písmenem: čivava, dalmatinac, sijamska mačka
Příslušníci národů, kontinentů a států
S velkým písmenem se píší: Příslušníci kontinentů – Amerikanka, Afrikanac, Azijatkinja, Australac (Australijanac nepřipadá v úvahu) Příslušníci států a národů – Hrvatica, Danac, Bolivijka, Egipćanin, Židovka Příslušníci regionů – Međimurac, Rabljanka, Provansalka, Bavarac Příslušníci žup, krajů – Zagrepčanka, Varaždinac, Grožnjanka, Njujorčanin (nebo Newyorčanin)
Přídavná jména odvozená od vlastních jmen a přivlastňovací
Přídavná jména přivlastňovací s koncovkou -ov nebo -in se píší s velkým písmenem: Terezin, Hrvatov, Josipov, Njemičin (od Njemica) Obyčejná přídavná jména s koncovkou -ki se píší s malým písmenem: karlovački, creski, hrvatski, američki, vatikanski
Zeměpis
Názvy kontinentů začínají velkým písmenem: Europa, Australija Názvy států začínají velkým písmenem: Narodna Republika Kina, Papua Nova Gvineja Ostrovy, poloostrovy a jiné zeměpisné názvy: Baranja, Flandrija, Štajerska, Bliski istok, Gorski kotar Přírodní úkazy se píší s velkým: Samoborsko gorje, Dugi otok, Krbavsko polje, Postojnska jama, Plitvička jezera, Jadransko more, Tihi ocean, Mars, Zemlja, Sunce, Sunčev sustav, Mliječna staza Pokud píšete o slunci či měsíci, který je vidět na obloze, pište malé písmeno: Ogrijalo me sunce. Nad morem se digao mjesec. Stojim s obje noge na zemlji. Názvy všech ulic, částí města i vesnic pište s velkým písmenem: Maksimir, Kaptol, Dolac, Gundulićeva ulica, Cvjetni trg, Trg bana Josipa Jelačića, Trg žrtava fašizma, Nova cesta, Gornji grad
Události, období a instituce
Názvy století, styly vlády nebo slohy pište s malým písmenem: antika, srednji vijek, renesansa, devetnaesto stoljeće, ilirski pokret, komunizam, fašizam, moderno doba Názvy událostí pište s velkým písmenem: Prvi svjetski rat, Francuska revolucija Všechny státní svátky se píší s velkým písmenem: Božić, Uskrs, Nova godina, Tri kralja, Kurban bajram, Dan državnosti, Dan domovinske zahvalnosti U názvů politických stran se píše velké písmeno: Hrvatska demokratska zajednica
Roky
Každé datum, kde je uveden rok, se píše s tečkou.
1987.
7. srpnja 2004.
Někdy se také píše zkratka „g.“ (= roku …), např. 15. ožujka 1995. g.
Přechylování příjmení
V chorvatštině se nepřechylují ženská příjmení zakončena na souhlásku (starší, posesivní koncovka -ova vymizela v 18.–19. století).
České příjmení: Václav Havel a Dagmar Havlová
Chorvatské příjmení: Ivo Ravlić a Ivanka Ravlić
Běžně se přechylují příjmení v mužském rodě zakončena na -ski.
Abeceda
A a
B b
C c
Č č
Ć ć
D d
Đ đ
Dž dž
E e
F f
G g
H h
I i
J j
K k
L l
Lj lj
M m
N n
Nj nj
O o
P p
R r
S s
Š š
T t
U u
V v
Z z
Ž ž
(ie)
(ŕ)
Výslovnost
Návod pro Chorvaty žijící v ČR, kteří mají zájem účastnit se komunálních voleb
Výslovnost chorvatské abecedy je podobná jako v češtině. Zápis nicméně více odpovídá výslovnosti. Například slovo „otac“ (česky „otec“) se ve druhém pádě píše i čte „oca“, srov. české „otce“. Na rozdíl od češtiny zde psaná podoba následuje hláskovou redukci mluveného jazyka.
Chorvatština používá písmen latinky a přidané znaky: ž š č ć đ (+ spřežku dž)
ć měkké vyšší „č“
č tvrdé nižší „č“
đ se čte jako měkčí „dž“
dž se čte jako tvrdé „dž“
h se čte jako „ch“ (chorvatština nezná „h“), v Kajkavštině se vyhlovuje "h"
i měkké I je psáno všude v textu, chorvatština nemá tvrdé Y. Chorvatské I se nevyslovuje ani měkce ani tvrdě, ale podobně jako v němčině např. slovo: niemand. Toto I nezměkčuje souhlásky, po kterých následuje (jako čeština) – di, ti, ni – čteme jako dy, ty, ny.
Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i trebaju jedno prema drugome postupati u duhu bratstva.
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
↑KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)
↑DALBY, David. Linguasphere. [s.l.]: Linguasphere Observatory, 1999. (53-AAA-g. Srpski+Hrvatski, Serbo-Croatian). S. 445.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Benjamin W. Fortson IV. Indo-European Language and Culture: An Introduction. 2nd. vyd. [s.l.]: Blackwell, 2010. S. 431.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BLAŽEK, Václav. On the Internal Classification of Indo-European Languages: Survey. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 15–16.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ĆALIĆ, Jelena. Pluricentricity in the classroom: the Serbo-Croatian language issue for foreign language teaching at higher education institutions worldwide. Sociolinguistica: European Journal of Sociolinguistics. De Gruyter, 2021, s. 113–140. ISSN0933-1883. DOI10.1515/soci-2021-0007. S2CID244134335.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑E.C. Hawkesworth. Encyclopedia of Language and Linguistics. 2nd. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2006. Kapitola Serbian-Croatian-Bosnian Linguistic Complex.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Croatia: Themes, Authors, Books [online]. 2009-11-16 [cit. 2010-10-27]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CVETKOVIC, Ljudmila. Serbian, Croatian, Bosnian, Or Montenegrin? Or Just 'Our Language'? – Radio Free Europe / Radio Liberty [online]. Rferl.org, 2010 [cit. 2021-10-26]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Bosnian-Croatian-Montenegrin-Serbian language (BCMS) [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KORDIĆ, Snježana. Policentrični standardni jezik. In: BADURINA, Lada; PRANJKOVIĆ, Ivo; SILIĆ, Josip. Jezični varijeteti i nacionalni identiteti. Zagreb: Disput, 2009. Dostupné online. ISBN978-953-260-054-4. S. 85–89. (chorvatština)
↑ SOS ili tek alibi za nasilje nad jezikom. Forum. Zagreb: 16. březen 2012, roč. 1, čís. 27, s. 38–39. Dostupné online. ISSN1848-204X. (chorvatština)
